Jak jsem se mýlil v otázce chovu špačků

Naše vesnička zdáli připomíná oázu. Ostrov zeleně uprostřed ničeho. Místo pouště tuto oázu ze všech stran obklopují pole. Protože je to vesnička zemědělská, je skutečnou oázou pro řadu ptačích druhů. Opeřenci žijí v oboustranně výhodném vztahu s člověkem, zbavují jej much ze dvorů i hrabošů z polí.

Jeden ptačí druh se z této symbiózy vymyká, jako by vznikl zahrádkáři pro vztek. Množí se a škodí. Můžu si za to sám, neboť jsem neposlechl radu staršího a zkušenějšího. Stal jsem se nedopatřením chovatelem špačků. A obzvlášť letos toho lituji.

Začalo to nenápadně. Před několika jary se zkraje dubna ze zadní zahrady ozývaly duté rány. Do kmene staré jabloně tam zobákem bubnoval strakapoud, který si strom vybral jako vhodné místo pro založení rodiny. Ve vzniklé hnízdní dutině s kulatým otvorem vyvedl strakapoud s chotí šest mladých. Když jsem pracoval na záhonech poblíž stromu, přilétali ptačí rodiče s krmením pro mláďata, naštvaně posedávali ve větvích a docela sprostě mi nadávali do zatracených vetřelců. Po nějakém čase se datlovití drvoštěpové rozletěli do světa a hnízdo osiřelo.

Jak známo, strakapoud se do starého hnízda nevrací, buduje si nové. To v naší jabloni ovšem nezůstalo dlouho prázdné. Na začátku následujícího jara se v ní zabydlel pár špačků, pro jejichž velikost srovnatelnou s velikostí strakapouda byl prázdný ptačí obývák ideální. V novém domově pak na střídačku zahřívali špačci snůšku vajec, z nichž se vylíhlo šest ptáčat. Když po několika týdnech opustili malí špačci hnízdo, samice snesla další malé plato světle modrých vajec. V první sezoně hnízdění se v bývalém strakapoudově obydlí vylíhlo celkem dvanáct špačků.

Pan soused, s nímž si vyměňujeme zahradnické rady, mě nabádal, abych v zimě otvor ve stromě zaslepil. „Když si tady budeš chovat špačky, sežerou ti všechno ovoce,“varoval mě. Neposlechl jsem, v duchu jsem si říkal, že žádnou velkou škodu těch několik špačků nenapáchá.

Během příštího jara se kousek pod otvorem na staré jabloni objevil otvor další. To se po roční pauze vrátil strakapoud a vybudoval nové hnízdo. Strakapoudi opět založili rodinu. Mezitím se v horní hnízdní dutině ubytovali špačkové. A opět dvakrát zahnízdili a přivedli na svět dvanáct potomků. Soused mě varoval, že se mi zachování špaččího inkubátoru vymstí. Znovu jsem nedbal jeho rad. Už vím, že jsem se mýlil.

Letos špačci obsadili obě dutiny vybudované strakapoudem. Dvě rodiny vyseděly během sezony dva tucty mláďat. Letošní počasí bylo pro ovocnáře relativně příznivé. Švestek a jablek bylo u nás sice méně než v minulých letech, naopak hrušeň byla obsypaná. A na dvou hlavách vinné révy se urodilo hroznů, až oči přecházely. „Naši“špačci ale považovali ovoce za svůj majetek, a podle toho to dopadlo. Hrušky ještě nestačily dozrát, přesto je špačci během pár dní všechny zlikvidovali. U vína si lesklí opeřenci počkali. Onehdy večer jsem ochutnal z modrého hroznu a těšil se, že za dva tři dny budou hotové. Druhý den ráno jsem uslyšel hlasité štěbetání za zdí zadní zahrady. Otevřel jsem branku a z révy se vznesly desítky špačků. Po hroznech zbyly prázdné střapce.

Sousedovi právě dozrávají krásné hrušky. Každou chvíli slyším výstřel z poplašňáku či hlasitý potlesk, jak se snaží zahnat nenažrané ptáky. Nedivím se, že je naštvaný na naši chovnou stanici. Příští sezonu to snad bude lepší. Netřeba zaslepovat hnízda, příroda to vyřešila. Na staré jabloni zbývá pár zelených větví, zbytek uschl. Strom půjde v zimě k zemi – a s ním i činžák pro špačky.