Švédské starosti na naši hlavu, natožpak na ruskou beznaděj

Ve švédské Kiruně rozdávají zimní oblečení, v ruském městečku Jelňa hledají kosti vojáků. Oběma dokumentům kin vládne nostalgie, ale krutě odlišná.

Kiruna – překrásný nový svět 55%

Město ustupující těžbě šíří pochopitelně ekologický apel; snesitelnější, protože ve slovech úspornější než patetická Greta Thunbergová, zato zahalený do severské mystiky sobích stád a polární záře. Pozorovatelský snímek, který natočila Greta Stocklassa, občas nadmíru stylizuje, stíhá příliš motivů od tradičních Sámů po současné běžence čekající na povolení k pobytu, nicméně pocitově zabírá.

Doly v reklamních videích slibují plán rozvoje do roku 2100, král slavnostně otvírá moderní radnici, rozvážejí se tu nové domy na klíč, nostalgici filozofují v kavárně, maturanti slaví na opulentní večeři a lidský stesk tady vesměs ústí ve smíření. Z tuzemského pohledu se dá čekat i divácká reakce typu – Nač si tam proboha stěžují? Jejich starosti na mou hlavu!

Provinční městečko E 80%

Zato s obyvateli ruského sídla Jelňa (E pochází z anglického přepisu Elnya) by Čech, natož Švéd neměnil. Také tu vládne nostalgie, ale jiná, odevzdaná a beznadějná nostalgie války, kdy se za cenu obřích ztrát městečko na chviličku proslavilo a od té doby pěstuje kult armády. Směšný i zrůdný, od mateřské školky k bizarní estrádě u pomníků padlých včetně obětí z Čečny či Afghánistánu. Zapadákov, kde na Sovětské ulici stojí second hand, kněz pózuje se samopalem, po oslavě vítězství se na zemi válejí opilci a matka s dcerou vyznávají lásku Putinovi, vyzařuje obludný smutek.

Životní úroveň jako z jiného století, děti utíkající do Moskvy či propíjející důchody svých rodičů a všudypřítomná vojenská propaganda varující před „novým evropským a americkým fašismem“– výmluvnější obraz Ruska neexistuje. Režisér Dmitrij Bogoljubov přitom nesoudí, jen se snaží ptát a pochopit. Prostě síla.