Kdopak by se Kafky bál? A kdo by se bál koronaviru?

Kdopak by se Kafky bál? – Takto jsme si kdysi u nás přeložili název absurdního dramatu amerického autora Edwarda Franklina Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové?.

Asi proto, že tato významná anglická spisovatelka nebyla v naší zemi v tu dobu zdaleka tak známá jako pražský Němec Franz Kafka. O něm byla při zrodu Albeeho dramatu, tedy v šedesátých letech minulého století, napsána dlouhá řada článků, studií a k nelibosti tehdejšího stranického vedení státu dokonce byla uspořádána i kafkovská konference s mezinárodní účastí. Až příliš tento spisovatel v mnohém připomínal dění v zemi.

Národní divadlo teď zahájilo svou novou sezonu baletem Kafka: Proces, a to v choreografii Maura Bigonzettiho. Příběh zeměměřiče Josefa K., v němž se všechno děje bez možnosti jeho skutečné a přímé obhajoby, bez šance do vlastního procesu přímo vstoupit.

To uplynulé půlstoletí svádí k analogiím. I když obvykle kulhají na všechny čtyři nohy. Ale čím je člověk starší, tím jsou analogie svůdnější, prostě dříve narození si víc pamatují.

Půldruhahodinové nepřetržité představení sledovali diváci na sugestivní virtuální scéně s překvapivým soustředěním. Sáhněme letmo do programu: „Legendární literární dílo a jeho baletní zpracování, které nepochybně ke Kafkově Praze patří a dotváří toto milieu osobitým a umělecky hodnotným způsobem... je traumatickým dějem a trvalou aktuálností jeho románu.“

I když diváci baletních vystoupení představují ve své výrazné většině dosti specifickou součást divadelní obce s vysokou znalostí tohoto uměleckého žánru a vždy pozorně sledují profesionální výkon umělců, nemůže jim nedocházet – ba naopak o to silněji vnímají – myšlenkové poselství Kafkova díla v konfrontaci s aktuálním děním u nás doma i ve světě.

Nejde teď samozřejmě o onu paralelu se zmíněnými šedesátými léty minulého století, ale o jinou scénu, o probíhající pandemii, která na jedné straně útočí na jistoty, ale na druhé by měla vést k lepšímu společenskému uspořádání.

I když ještě dříve, než jsme se vypořádali se zákeřným onemocněním covid-19, nejenže dál existují vnitřní i mezinárodní konflikty, ale vznikají nové a nové, jako by lidstvo bylo nepoučitelné. Navzdory tomu nemusí být vždy pravdivá Kunderova myšlenka, že optimismus je opiem lidstva. Proč se tedy Kafky bát?