Exkluzivní rozhovor s Billie Jean Kingovou
Dala jméno Fed Cupu
Málokdo ovlivnil světový sport ve 20. století tak výrazně jako Američanka Billie Jean Kingová. Majitelka 39 grandslamových titulů – 12 v singlu, 16 ve čtyřhře a 11 v mixu. Bojovnice za práva žen, jedna ze zakladatelek WTA Tour a v šestasedmdesáti letech stále čiperná dáma.
Právě po ní je pojmenována týmová soutěž pořádaná Mezinárodní tenisovou federací ITF. A je trefné, že Billie Jean King Cup má čerstvě stejně vysokou dotaci – 12 milionů dolarů – jako mužský Davis Cup.
V telefonickém rozhovoru pro MF DNES mluvila Kingová o dobrodružstvích, jež podstoupila, o Martině Navrátilové či o Petře Kvitové.
„Omlouvám se, že neovládám češtinu. Říkala jsem Martině, aby mě ji naučila, ale zatím to nějak neklaplo. Jen jsem pochopila, že vaše řeč není jednoduchá.“
Není. Ale snad si popovídáme anglicky... Co pro vás po všech sportovních i životních počinech znamená, že tak významná soutěž ponese vaše jméno?
Jsem nesmírně vděčná, až mě ta pocta uvádí do rozpaků. Ještě pořád jí nemohu úplně uvěřit, Karle. Taky říkáte, že se musíte štípnout?
Ano, čeština má stejný výraz.
Skvěle! Sice už vím, že nesním. Ale o to větší cítím zodpovědnost za rozvoj tenisu po celém světě. Doufám, že můžeme inspirovat děti, přitáhnout je ke sportu a z malých kurtů je dovést až na pódium při udělování grandslamové trofeje.
Už je po vás pojmenováno Národní tenisové centrum v New Yorku. Vážně pro vás název Billie Jean King Cup tolik znamená?
Pořád jsem si nezvykla... První celosvětová týmová soutěž ponese ženské jméno! Doufám, že tento příklad povzbudí dívky, aby ve svých životech převzaly vůdčí roli.
V čem ještě vám vaše partnerství s ITF dává smysl?
V rámci aktivity „Výhoda všichni“chceme podpořit lidi, kteří se chtějí začít tenisu věnovat nebo se v něm co nejvíc zlepšit. Už dlouho mi záleží na rovnoprávnosti žen a mužů. Ráda bych aspoň maličko přispěla k tomu, aby se naše planeta stala lepším místem. Teď máme šanci zvýšit zájem o tuto tradiční týmovou soutěž a zlepšit postavení dívek a žen nejen ve sportu. Denně se o to snaží zaměstnanci ITF v kancelářích i na kurtech. Kéž bych jim v jejich práci mohla pomoct.
Budete teď klání reprezentačních týmů sledovat pozorněji?
Ne! Vždycky mě velice zajímalo, jak si která země vede. Víc už to snad ani nejde. Vím, jak se v poslední době semkly nejlepší české hráčky a jak se jim ve Fed Cupu dařilo. Vím, že už máte jedenáct trofejí.
Ano, zdá se, že jste v obraze... Co si vlastně myslíte o týmových soutěžích v solitérském tenisu?
Víte, já odmala hrála softbal. Líbilo se mi sdílet radost s ostatními. Je úžasné, jak se Fed Cup rozvinul. Když jsem v roce 1963 v Londýně hrála jeho první ročník, účastnilo se ho 16 družstev. Teď je přihlášených 116 zemí. Neuvěřitelné!
Jak vzpomínáte na premiéru tehdejšího Federation Cupu, při níž se nevyplácely odměny a výpravy si samy hradily náklady?
Nikdy na ni nezapomenu. Bylo mi devatenáct a pořád jsem holkám opakovala: „Musíme první ročník vyhrát. Musíme! Zapíšeme se do dějin.“Ostatní mě uzemňovaly: „No jo, víme, jak jsi posedlá historií.“A já zase: „Vážně, je to důležité. Počkejte, jak se tahle soutěž rozvine.“
Strhla vás tehdy její atmosféra?
Byla jsem nadšená. Finále s Australankami se rozhodovalo v neskutečně napínavé čtyřhře. Stačí se podívat na výsledek 3:6, 13:11, 6:3. Ve druhém setu jsme s Darlene Hardovou odvracely mečboly. Zápas jsme otočily. Nádhera. Myslím, že vás týmová soutěž naučí přizpůsobit se nebo převzít vůdčí roli, podporovat ostatní. I náhradnice může mít na kolektiv výrazný vliv, stmelit ho a postrčit k triumfu.
Kterých titulů si nejvíc vážíte?
Týmová vítězství pro mě vždycky měla zvláštní kouzlo. Fed Cup, Wightman Cup mezi USA a Velkou Británií. Čtyřhry a smíšené čtyřhry na grandslamech. Třeba s Martinou jsem získala svůj dvacátý wimbledonský titul v roce 1979, kdy za mě oběhala snad tři čtvrtiny kurtu.
Jaká byla Navrátilová parťačka?
Uháněla mě: „Pojď hrát, pojď hrát!“Já byla po operaci nohy. Říkala jsem jí: „Nevím, jestli se dám dohromady.“Ale to nechtěla slyšet: „Jdeme na to. Vyhrajeme!“Taky ráda vzpomínám, jak jsem jí jako trenérka pomohla k devátému singlovému vítězství ve Wimbledonu. Považuju ji za nejlepší hráčku všech dob ve dvouhře, deblu a mixu.
Jak na vás zapůsobil její tenisový i lidský vývoj po útěku z Československa do USA?
Vím, že část její osobnosti nechtěla opustit vlast. Kvůli rodičům, kvůli sestře. Udělala neskonale těžké rozhodnutí a emigrovala. Říkala, že musela. Kvůli komunistům. Kvůli svobodě. Pamatuju si, jak kráčela dějištěm US Open po podání žádosti o azyl. Nejprve se chovala američtěji než všichni Američané.
Ládovala se palačinkami, byla opojená svobodou.
Věřila jste, že se neztratí?
Tušila jsem, že se zařadí k legendám. Je velice silná, vynikla by i v jiném sportu. Začala spolupracovat s doktorem Johnem Marshallem a díky jeho znalostem si zdokonalila kondici. Pomohlo jí, že je levačka. A hlavně ji hnala obrovská vůle.
Jako velká bojovnice se projevuje také v politických či společenských záležitostech, že?
Ano. Tenisová kariéra se pro ni stala jevištěm, z něhož podpořila ženskou rovnoprávnost, společenství LGBT. Využívá příležitosti, kterou jí tenis nabídl, což je báječné.
Co ještě si z její sportovní dráhy vybavíte?
Nadšení, když mohla přiletět do Prahy na finále Fed Cupu v roce 1986. Vyprávěla, jak ji návrat domů dojal. Mrzí mě, že jsem tenkrát neletěla s ní. Slibovala mi, že mě jednou do Česka vezme, ukáže mi, odkud pochází, a provede mě po vaší zemi.
Tak třeba se ještě dočkáte.
Ráda bych. Viděla jsem fotky. Vím, že váš národ má bohatou historii. Návštěva Česka zůstává na seznamu mých přání. I proto, že jste vychovali tolik skvělých tenistek. Petra Kvitová je jedna z nejpříjemnějších dívek, s nimiž jsem se setkala.
Kde jste se poznaly?
V šatně po jejím prvním wimbledonském triumfu. Udělala na mě dojem plachostí a skromností. Přitom je velká šampionka. V Anglii ji milují za její přívětivost a chování na kurtu. Doufám, že se příští rok v Budapešti uvidíme na Fed Cupu.
Myslíte finále Billie Jean King Cupu, že?
No jistě, Karle... Doufám, že se situace na světě zlepší a že se v Maďarsku všichni sejdeme.
Tenistky se v lecčems přiblížily či vyrovnaly mužům – v odměnách, televizní sledovanosti, sponzorských smlouvách. Uměla jste si něco takového představit, když jste před padesáti lety organizovaly samostatný profesionální okruh?
Držely jsme se tří základních bodů. Každá dívka, je-li dost dobrá, má dostat šanci soutěžit. Má být oceňována za výkony, ne pouze za vzhled. A má si vydělat na živobytí.
Bály jste se, když jste povstaly?
Měly jsme velký strach. Hodně jsme riskovaly, že už si neškrtneme, že už nás nepozvou na grandslamy. Ale řekly jsme si, že musíme něco udělat. Vývoj na turnajích šel špatným směrem. Pořadatelé na nich rušili ženské soutěže. Dotace se dělily poměrem 8:1, 9:1, 10:1. Když promotér Jack Kramer oznámil, že na podniku v Los Angeles v září 1970 získá vítěz mužské dvouhry 12krát vyšší částku než šampionka mezi ženami, naštvaly jsme se a uspořádaly si turnaj v Houstonu. Později jsme založily sérii Virginia Slims a v roce 1973 organizaci WTA.
Jak vaše snahy vnímalo okolí?
Můj bývalý manžel mě povzbuzoval, abychom se osamostatnily, ačkoliv věděl, že nemáme žádné úspory. Pomohla nám Gladys Heldmanová, vydavatelka časopisu World Tennis, která nám sehnala sponzory. Bylo nás devět hráček. Říkali nám „Original 9“. Několikrát jsem oslovila ATP, abychom se spojili do jedné asociace. Pokaždé mě odmítli. Na US Open 1973 už pořadatelé rozdělili prémie mezi nás a muže půl na půl. Ale na Wimbledonu jsme se dočkaly až o 34 let později.
Jste na vaše průkopnické činy a na pozdější pokroky WTA hrdá?
Měly jsme tenkrát velký kus štěstí. Taky nám pomohly dobré vztahy a přátelství. Přitom bylo mnohem složitější něco domluvit a vyřídit než teď. Neměly jsme žádné mobily a internet. A taky je třeba pochválit hráčky, které nás vždy skvěle reprezentovaly. Martina, Chris Evertová, Steffi Grafová, Monica Selešová, Martina Hingisová, Serena a Venus Williamsovy... Ty všechny nám dělaly skvělou reklamu – výkony na kurtech i svým chováním k fanouškům.
Jak velký význam byste přisoudila vašemu vítězství nad Bobbym Riggsem v exhibici zvané Souboj pohlaví z roku 1973?
Ohromný! Televizní přenos sledovalo 90 milionů diváků. To utkání otřáslo společností. Spustilo debaty o postavení žen a jejich právech. Je důležité se o věcech bavit, vyskládat na stůl rozdílné argumenty. Spousta lidí tehdy viděla ženu jinak, než bylo obvyklé.
Martinu považuju za nejlepší hráčku všech dob ve dvouhře, deblu a mixu.
Prezident Obama mi řekl, že jsem pomohla formovat jeho názor na výchovu dcer.
Říkalo se, že patří pouze do ložnice a do kuchyně, že?
Ano. Například prezident Obama, když jsme se poprvé potkali, mi vyprávěl, že zážitek ze zápasu později formoval jeho názor na výchovu dcer. Mnozí rodiče poté vedli svá děvčata k větší sebedůvěře a odvaze něco dokázat. Nabádali je, aby jen nečekala, co jim někdo dá.
Jak se vám líbil film Souboj pohlaví z roku 2017?
Myslím, že se povedl. Emma Stoneová a Steve Carell skvěle zvládli hlavní role. Vynikající byla Sarah Silvermanová, která se hodně podobá Gladys Heldmanové. Několik scének mě opravdu rozesmálo.
V průběhu vaší kariéry jste se nestarala pouze o sport. Odváděly vás jiné starosti od tenisu?
Ano. Ale považovala jsem za důležitější nastartování naší WTA Tour. Říkala jsem si, že příštím generacím nesejde na počtu mých trofejí. Uvědomte si taky, že jsme se nemohly účastnit všech grandslamů, protože s nimi náš kalendář nebyl sladěný.
Hlavně do Austrálie jste nějakou dobu skoro nelétaly, což?
Ano. Svého času jsme vynechávaly i Roland Garros v Paříži, protože jsme ve stejný termín v Americe hrály smíšenou ligu World Team Tennis. Kdyby třeba Martina a Chris Evertová objely všechny grandslamy, žebříčky v počtu velkých titulů by vypadaly jinak. I tak mohou být současné tenistky vděčné hvězdám jako Martina a Chris. Poutaly pozornost úžasnou rivalitou a výrazně pozvedly kvalitu i věhlas ženského tenisu. Je báječné, že každá generace přinesla něco nového a posunula WTA, ale třeba i Fed Cup o kus dál.