České špičky: dirigent Jakub Hrůša
Světoznámý dirigent Jakub Hrůša o rozdílech v podpoře orchestrů v Německu, Anglii a USA, ale i o tom, jaké ekonomické ztráty působí koronakrize.
Vnecelých čtyřiceti letech patří k našim nejúspěšnějším hudebním umělcům. Dirigent Jakub Hrůša hostuje v nejvýznamnějších hudebních institucích světa, se třemi orchestry ho navíc pojí trvalý pracovní vztah. Bamberským symfonikům šéfuje, v londýnském tělese Philharmonia a v České filharmonii je hlavním hostujícím dirigentem neboli patří do nejužšího uměleckého vedení. Nicméně i špičkové kariéry, jakož i orchestry a divadla letos poznamenal koronavirus.
Včera jste v Bamberku zahájil se svým orchestrem letošní sezonu. Dá se vůbec odhadovat, jaký bude její průběh?
To přirozeně nevíme, nicméně mě osobně i celé vedení orchestru příjemně překvapilo, že na konci loňské sezony si prakticky všichni naši abonenti koupili nová abonmá (předplatné – pozn. red.). Protože i když víme, že naši posluchači si orchestru váží, tak takovéto gesto v situaci, kdy nikdo nevěděl, co bude, a tedy ani nevycházela žádná inzerce, je pro nás zavazující. Cítíme tedy velkou zodpovědnost, chceme, aby se všichni na koncerty dostali. Bude ovšem zcela jistě nadále limitován počet posluchačů, a tak budeme každý program hrát víckrát.
Vy sám jste přišel nebo přijdete o některé koncerty či divadelní produkce, na které jste se obzvlášť těšil?
Moje sezona zatím vypadá podobně, jak byla naplánována, pouze se třemi výjimkami, a to je Velká Británie, kde mi odpadly podzimní koncerty, dále hostování u amerického Cleveland Orchestra a v příštím roce v Austrálii. V Bamberku nám také odpadl krásný zájezd do Latinské Ameriky. Na jaře bych měl debutovat s Dvořákovou Rusalkou v newyorské Metropolitní opeře, která ale do konce letošního roku nehraje. Její program po Novém roce zatím oficiálně zůstává v platnosti, nicméně v této chvíli je to pro mě asi největší otazník. Kdyby byla tato Rusalka zrušena, moc by mě to mrzelo. Už v červnu mi kvůli koronakrizi odpadla inscenace Rusalky v Amsterdamu, neuskutečnilo se ani koncertní provedení Janáčkovy Káti Kabanové s Českou filharmonií, které se mělo i nahrávat.
Jaká opatření v Německu v současnosti fungují?
Německo je velmi rozmanitá země, každá spolková země má trochu jiná pravidla, ale v Bavorsku jsou opatření přísná. Vzhledem k blízkosti Itálie se tam nákaza dost rychle rozšířila. Takže například jako účinkující musíme mít roušku, i když přicházíme a odcházíme z pódia, sundat si ji můžeme pouze během samotného výkonu. Hráči musejí mít také 1,5metrové odstupy. Zdá se mi jinak, že v Bavorsku jsou rozevřenější nůžky mezi lidmi, kteří všechna nařízení striktně dodržují, a těmi, kteří protestují a nedodržují nic. A obě strany spolu občas tak trochu bojují. Ale jinak osobně nevidím zas tak velký kulturní rozdíl, a to nejen pokud jde o současnou situaci. Když si odmyslím němčinu, kterou už sice zvládám, ale která mi stále připomíná, že jsem v cizině, tak se v Bavorsku cítím podobně jako v Česku.
V té souvislosti připomeňme, že orchestr Bamberští symfonikové vznikl roku 1946 a jeho jádrem se stali čeští Němci vyhnaní z Československa. Je tam dodnes ještě nějak patrná česká stopa?
Myslím, že příchod do Bamberku měl pro hudebníky smysl nejen v umělecké, ale i emocionální rovině, protože se ocitli v relativně příbuzném prostředí. Řekl bych, že určitá zvuková charakteristika se tam předává jako štafeta, naše těleso má určitě jiný zvuk než některé jiné německé orchestry, jako třeba Berlínští filharmonikové, Staatskapelle Dresden či lipský Gewandhaus.
Jakou atmosféru má Bamberk?
Je to specifické místo, v atmosféře něco mezi Prahou a Českým Krumlovem, také město na řece a s krásnými parky, v nichž jsme mimochodem v červnu aspoň mohli odehrát koncerty pod širým nebem. Bamberk má památky, univerzity i sportoviště, nicméně je to právě orchestr, který v něm zaujímá výjimečné postavení, je to jeho výkladní skříň. Máme věrné publikum, dokonce jsme letos zvítězili v anketě Publikum des Jahres neboli Publikum roku, což je soutěž, která se v Německu koná každý rok a v níž porota hodnotí podle různých kritérií vztahujících se právě k obecenstvu, jako je loajalita či smělost dramaturgie.
Dopadá koronakrize na váš orchestr i ekonomicky?
Samozřejmě nějaké ztráty máme, ale zatím nás zásadně neohrožují. Bavorský premiér na osobním setkání s naším intendantem garantoval, že nás zaštítí a podpoří. Jsme totiž jednou ze tří reprezentativních institucí bavorského ministerstva kultury, spolu s mnichovskou Bavorskou státní operou a Bayreuthským festivalem. Podporuje nás i město, kraj a pár mecenášů, ale hlavní subvence přichází od spolkové země Bavorsko.
A jakou podporu má londýnský orchestr Philhamonia? Prostor, v němž vystupuje, je kvůli covidu stále zavřený a všechny koncerty jsou (zatím) do konce roku zrušeny. Na webu nabízí jen digitální záznamy z archivu.
Tady se právě projevuje rozdíl mezi systémem financování kultury ve střední Evropě a ve Velké Británii či ve Spojených státech. V anglosaském prostředí se orchestry musejí živit bez zásadnějších subvencí, a to může být drsné. Těleso Philharmonia vlastně tvoří hudebníci na volné noze, kteří jsou samozřizovatelem, mají samosprávu, rozhodují o sobě, jako orchestr zaměstnávají i svůj management. Mají tudíž velmi osobní poměr k orchestru, v umělecké práci jsou neobyčejně pohotoví, rychlí a disciplinovaní. Ale toto vše funguje v kontextu toho, že aby se uživili, musejí hrát – na co nejvyšší úrovni a co nejčastěji. Nevím, jestli a jak se koronakrize v dlouhodobém horizontu projeví v Bamberku, ale u orchestru, jako je Philharmonia, je výpadek okamžitý.
A co tedy za koronakrize členové takového orchestru dělají? U nás se psalo o jedné houslistce z renomovaného českého ansámblu, která šla dělat pokladní...
Nevylučuji, že i to je možné. Je ale pravda, že většině z hudebníků Philharmonia může aspoň dočasně pomoci to, že učí na prestižních vysokých školách, jako jsou Royal Academy of Music, Guildhall School of Music & Drama či Royal College of Music.
V čem je kromě absence státních subvencí anglosaský systém ještě odlišný, respektive zranitelnější?
V Česku nebo v Německu určitou stabilitu zajišťuje i systém abonmá, v němž nezáleží na tom, jestli se majitel abonentky rozhodne na „předplacený“koncert jít, či nejít. Ale třeba u amerických orchestrů převládá prodej lístků na jednotlivé koncerty. To je mnohem složitější z hlediska ekonomického, ale i dramaturgického, protože pracovníci marketingu mají často obavy, že neprodají méně známé jméno skladatele. Z vlastní zkušenosti vím, že to často obnáší dlouhé přesvědčování, kombinování programu s populárními díly, a různé „talk show“s cílem dosáhnout toho, aby se posluchači na koncert rozhodli jít. Kdežto ve střední Evropě si abonenti dramaturgii vlastně kupují jako celek a můžete pak do ní přidat i méně obvyklé skladby.
Takto jste s Bamberskými symfoniky mohl nastudovat i celou Smetanovu Mou vlast, kterou jste loni provedl na Pražském jaru?
Touto skladbou už dříve vlastně začalo celé mé spojení s tímto orchestrem, který do té doby hrál jen známější části z tohoto díla, hlavně Vltavu. Má vlast jako celek byla pro ně objev a po Pražském jaru jsme ještě podnikli evropské turné. A také jsme se s ní pustili do projektu, na nějž si v současnosti troufá jen pár orchestrů, totiž pořídit nahrávku zvanou „Direct to Disc“. To znamená, že se nahrává analogově na pouhé čtyři mikrofony a zvuk se rovnou ryje do desky, než je jedna strana zaplněna. Jakmile tedy někdo udělá chybu, už tam zůstane. Nahrávání nemůžete přerušit, můžete ho jedině celé zopakovat, ale ne pětkrát, protože na to zase není čas ani peníze. Výsledné elpíčko je sice velmi drahé, vydává se v limitované edici, ale zachycuje jedinečně bezprostřední výkon, je ještě o stupeň autentičtější než klasické live snímky.
Svoji diskografii v příštích letech postupně rozšíříte i o (v tomto případě samozřejmě studiové) nahrávky kompletního orchestrálního díla Josefa Suka s Českou filharmonií. Ze Suka běžný posluchač zná hlavně soundtrack k filmu Radúz a Mahulena, případně smyčcovou Serenádu Es dur. To je ale pouze jedna tvář Josefa Suka. Čím zaujal vás?
Objevil jsem ho už jako teenager, racionální důvod ani nemohu říct, je to prostě zvláštní vnitřní naladění. Suk v sobě kombinuje velkou citovost, která může některé posluchače svou vyhroceností snad až odrazovat, a dokonalost skladatelského řemesla. Jeho mluva je velmi složitá, typická pro svou dobu, není vždy snadné se v ní vyznat, ne každé Sukovo dílo zapůsobí na člověka napoprvé. Je rozdíl právě mezi vámi zmíněnou serenádou či suitou Pohádka a díly, jako je Asrael, Epilog či Zrání. Třeba zrovna posledně jmenovaná skladba je ukázkou nejvyššího hudebního kumštýřství z období první republiky. Suk má schopnost jít do hloubky srdce. To jej spojuje s Janáčkem, pouze na to každý šel z jiné strany. Janáček je moderní, přímočarý, stručný, razantní, provokující, kdežto Suk vlastně komponuje tradičním způsobem, není tak radikální, je hloubavý a měkký. Poslední dobou ho svět začíná konečně objevovat, na předním místě symfonii Asrael.
Neboli anděl smrti... Tuto smuteční hudbu, jíž Suk uctil památku manželky Otylky a jejího otce Antonína Dvořáka, jste vy sám uvedl i na letošní Dvořákově Praze.
Provází mě celou kariéru. V zahraničí mě vždy stojí úsilí ho prosadit, pak následuje náročný proces zkoušek, ale nakonec se dostaví fantastický úspěch. Zatím poslední takovou zkušenost mám se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, který Asraela nehrál od doby, kdy mu šéfoval Rafael Kubelík a s kterým jsem symfonii natočil v živém snímku. I nejzkušenější orchestrální „matadoři“, kteří už leccos zažili, byli dojati.