České špičky: Radek Jaroš
Stal se prvním českým horolezcem, který vylezl na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů. Radek Jaroš to dokázal bez kyslíku a bez pomoci výškových nosičů.
VČesku byste marně hledali zkušenějšího horolezce. Radek Jaroš ve velehorách zažil 25 expedic nejen v Himálaji. „Jen pod druhou nejvyšší horou světa K2 jsem strávil přes půl roku života, šest let jsem prospal ve spacáku a na karimatce,“spočítal šestapadesátiletý dobrodruh z Nového Města na Moravě.
Je to už šest let, co jste vylezl na poslední ze čtrnácti osmitisícových vrcholů a získal jste Korunu Himálaje. Dá se žít z takového úspěchu?
Částečně ano. Ale loni jsem dokončil ještě Korunu světa (zahrnuje dobytí nejvyšších vrcholů všech kontinentů – pozn. red.) a pokračuji dál. Mám vizi. Když se mě pak novináři ptali, co budu dělat, a já odpověděl, že budu lézt po skalách, chodit po horách, jezdit na kole, tak reagovali: No, ale co jako budeš dělat? (směje se) I z toho vznikl nápad vylézt patnáct nejizolovanějších hor světa. Když to shrnu, žít z jednoho úspěchu se dá, ale ne dobře a dlouho.
Jak vaše aktivity ovlivnil covid-19?
Můj byznys je smazaný, všechny jarní přednášky pro firmy a veřejnost jsem musel zrušit, asi dvacet akcí. Minulý týden jsem měl přednášku v Adamově, kam přišla polovina lidí, protože se konala v rouškách. Nějaké děti kvůli nim dokonce v průběhu odešly, protože se dusily. Firmy už zase začaly rušit nejbližší naplánované akce.
Přemýšlel jste o tom, že byste se v krizi vrátil aktivně do firmy na výškové práce?
Uvažoval jsem už po Koruně Himálaje, že se do firmy vrátím. Jsem tam společníkem. Ale vzhledem k tomu, že se ze mne během let stal spisovatel, nakladatel, fotograf, filmař, markeťák a kouč, tak to vypadá, že se do stavebnictví nevrátím. Myslím, že mi v oboru ujel vlak.
Jak moc epidemie narušila vaše cestovatelské plány?
Narušila, ale v duchu slov klasika „doma bude, už se narajzoval dost“mi to v tu chvíli nevadilo. Před nouzovým stavem jsem se tak tak stihl vrátit z Kanady a Hondurasu. Na zahradě čekala spousta práce. Padlo cyklistické soustředění na Mallorce, tak jsem na kole jezdil po okolí. Vždy jsem byl v šoku, když jsem v lese mimo civilizaci potkal třeba čtyřčlennou rodinu včetně dětí v rouškách. To je mimo mé chápání. Dá se říct, že jsem bojovníkem proti rouškám, snažím se vyhýbat místům, kde se nosit musí. Radši nikam nechodím. Je to šíleně nafouklá bublina. Vlády ucítily šanci na zastrašení lidí a zakrytí šílených výdajů. Můj postoj se odvíjí i od horolezectví, které je hodně o svobodě.
Jaký je váš recept na covid?
Zdravý styl života. Zapomněli jsme na to, že smrt je nedílná součást života. Někdo má smůlu, že umře v pětadvaceti, není nic zvláštního, když umírají lidé v pětaosmdesáti nebo devadesáti.
Příroda uvolňuje místo dalším, ale my si myslíme, že si dáme hadr na hubu a budeme tu do 150 let. Druhá věc je, že se někdo se 150 kilogramy diví, že je v ohrožené skupině. Všude v přírodě slabí jedinci umírají, lidé jsou jediný druh, který uměle zachraňuje slabé jedince. Lidé si musí uvědomit svoji smrtelnost.
Pomíjivost si asi uvědomujete od začátku lezení. V Tatrách jste přišel o první lásku, v horách zůstalo několik vašich kamarádů.
Samozřejmě že nechci umřít, ale jsem připraven, že to jednou přijde. Když to vezmu podle předků: děda umřel stejně jako táta v nějakých šestašedesáti. Takže tu za osm let nemusím být. Přitom táta byl silný jedinec. Umřel na rakovinu, o které teď pomalu nikdo nemluví, protože je upozaděna covidem. Jezdím do hor, na divokou vodu. Nejdu tam spáchat sebevraždu, ale musím mít v hlavě, že to může přijít.
Mimochodem, jak to mají horolezci s pojistkami? Dá se pojistit kompletně na himálajskou expedici?
Dá, i když je to složitější. Když jsem omrzl na Annapurně a přišel o prsty na nohou, tak jsem pojištěný nebyl. Když jsem to zjišťoval, jako profesionální sportovec bych platil desetinásobek, i když by šlo o běžné životní situace. Pojištěný jsem přes rakouský horský svaz na transport, ne na následky.
Šel byste do toho znovu, když po 25 expedicích víte, co všechno taková zátěž obnáší?
Určitě. Je pravda, že moje himálajská kariéra asi skončila. Když jsem slyšel, že můj spolulezec Petr Mašek ukončil himálajskou kariéru, tak jsem si uvědomil, že ukončil i tu moji. Další dva bývalí spolulezci (Zdeněk Hrubý a Martin Minařík – pozn. red.) jsou mrtví. Je mi 56, kdyby mi bylo o dvacet méně, tak spolulezce ještě hledám. Už jsem však svoje dokázal, mám tu výhodu, že jsem všestranný sportovec a radost z pohybu, adrenalin najdu v jiných sportech.
Pořád vás vytáčí, když se říká, že horolezci pokořují vrcholy?
Samozřejmě. Stejně jako to, že jsou i horolezci, kteří mají výstup jako byznys plán. Praví horolezci hory nepokořují. Pro ty je to životní styl, několik z nás má to štěstí, že nás to dokáže i živit. Ale jsou i umělé bubliny. Na piedestal stavíme lidi, kteří ve výškovém horolezectví lezou po připravených lanech, používají kyslíkový přístroj a bivakují ve výškových táborech, které jim postaví šerpové. Takové výkony jsou podle mě stejné, jako by někdo na Tour de France jel na elektrokole. Za to by v cyklistice následovala diskvalifikace a ostuda.
Vy jste ale taky čelil určité kritice, že při výstupech používáte tzv. normální cesty označované za nejsnadnější nebo nejčastěji lezené a nejsou to až tak hodnotné výstupy.
Ano, je to dané lezeckou filozofií, tu má každý jinou. Prošel jsem si vším od skalního lezení, ale ani tehdy jsem se nezaměřoval na prvovýstupy. Než abych se snažil celý den o novou cestu, raději jsem si užil deset jiných výstupů. O prvovýstupy jsem se nesnažil ani ve středních velehorách či Himálaji. Ale už to, že se do stěny osmitisícovky vydáš sám či ve dvou lidech, bez pomoci výškových nosičů a kyslíku, znamená, že nelezeš sra .... Ani náhodou jsem nelezl jen normálky. Jde však o nejbezpečnější a často i nejkrásnější cesty. Proč riskovat mezi trhlinami?
To se ale těžko srovnávají výkony horolezců?
Samozřejmě, pak záleží, jaké si kdo udělá píár.
Na nezájem médií si vy určitě stěžovat nemůžete. Kdy byl největší?
Největší píár mi udělaly omrzliny z Annapurny. Do té doby mě znali hlavně ti, kteří se zajímali o hory. Když jsem pak potkal ve městě nějaké lidi, říkali: To je ten horolezec, co omrzl a ještě ho pokousal pes (při tréninku na kole ho zranil neuvázaný pes – pozn. red.). Neřekli to je ten, který má třináct osmitisícovek. Myslím však, že mě lidé znají v příjemné míře. Mám zážitek z hospody v Praze, kdy obsluhoval takovej otrávenej mohutnej číšník, který už chtěl zavírat. Nakonec nám donesl pivo, a když jsme platili, zničehonic prohodil: Víc než Jágr, pane Jaroš. To jsem nevěřícně koukal.
Říká se: Nepál nezměníš, Nepál změní tebe. Jak se tato země podepsala na vás?
Klidně bychom to mohli vztáhnout k té (ne)smrtelnosti. Nepál má jednu z nejvyšších dětských úmrtností na světě, lidé se dožívají úplně jiného věku. Jsem šťastný za to, kde žiji, ale obdivuji Nepálce, kteří žijí v takových podmínkách a na rozdíl od nás se pořád smějí. Přitom okopávají vlastnoručně vyrobenými nástroji políčko v horách, které jim dá základní obživu. To mi nejvíc chybí v Česku. Přitom žijeme na jednom z nejlepších míst na světě, ale spousta lidí říká, jak to tu stojí za houby. Většina z nich přitom nikdy nevycestovala a bojí se třeba, že nás obsadí muslimové. Takovým lidem stačí jen nepatrná manipulace.
Čas od času proletí médii fotky z lidmi obsypaných vrcholů, ať už jde o Mount Everest nebo Sněžku. Legendární horolezec Reinhold Messner masovou turistiku kritizuje a odmítá, aby se horské oblasti stávaly zábavními parky. Jaký je váš pohled?
Je sranda, že to kritizuje člověk, který o velehorách napsal desítky knih, jimiž je zpopularizoval a otevřel lidem. Hory nepatří ani Messnerovi, ani Jarošovi. Nikdo však asi nechce být součástí „Václaváku“na horách. Ale i ve městech jsou zpopularizovaná určitá místa, přitom už ve vedlejších ulicích nikdo není. Když chce někdo vyrazit na místo, kde byl Messner, nemůže tam hledat samotu. Nebo jinak i na Sněžku se dá vyrazit jindy než na dvanáctou hodinu a o prázdninách. Stačí si přivstat nebo vyrazit na podzim, když není tak hezké počasí. Je šokující, že jsou lidé schopni čekat dvě a půl hodiny na lanovku, přitom se za tu dobu nahoru dostanou pěšky.
A Mount Everest?
To je jiná kapitola. V květnu, kdy je sezona, se tam píše o frontách, v červenci o mrtvolách, v srpnu o znečištění. Na to jsem trošku alergický. Když si vezmu, kolik bordelu najdu ve svém okolí, je to násobně víc. Everest má základnu jako celá Vysočina. Nějaké odpadky tam po lidech zůstanou, ale musíme si uvědomit, že se tam leze dvěma cestami. Vždy záleží na úhlu pohledu. Když šikovně vyfotíte odložené kyslíkové lahve, vypadá vrchol jako zarovnaný.
Korunu Himálaje jste dokončil ve svých padesáti letech, v té době jako nejstarší na světě. Do jakého věku se dá vrcholově lézt?
Je to hodně individuální. Mně velehory sedí. Je to dané genetikou, fyzičkou, zkušenostmi. Něco jsem tam zažil a pořád trénuji. Kdybych se teď pohyboval s dobrým parťákem v Himálaji, furt bych asi patřil mezi světovou špičku. Ve středních velehorách by už byly stovky, možná tisíce lepších lezců. Na skalách, kde je démonem Adam Ondra, jsou desetitisíce lepších lezců než já.
V co nebo na co věříte?
Prvně musíte věřit sám sobě a vážit si sám sebe, a teprve potom si ostatní váží vás. To je to nejdůležitější, jinak jsou různé věci, na které věřím.
Váš další cíl je vylézt patnáct nejizolovanějších hor světa. Kam povede za současné situace vaše příští cesta?
Chtěl jsem jet původně na nejvyšší horu Nového Zélandu Mt. Cook. Ale změnil jsem názor: byl jsem v Nepálu, když tam bylo stanné právo, v Pákistánu, kde zavraždili horolezce, v Africe, kde řádila ebola, ale mám skoro odpor k tomu nosit roušku. Nejsem zvědavý na to, abych letěl přes půl světa, obsluhovala mě letuška v kombinéze a se štítem a na každém letišti mi vytírali nos a pak mě zavřeli do karantény. V takhle zblblém světě se nechci pohybovat. Mám tady Prachov, Vysočinu, Tatry a spoustu golfových hřišť nebo divokých řek na to, abych ukojil své sportovní vášně. Raději se v takové situaci obejdu bez velkých hor.