České špičky: architektka Jiřičná
Spolupracovala na návrhu londýnské budovy Lloyds či Oranžerie na Pražském hradě. Architektka Eva Jiřičná, nositelka Řádu britského impéria.
Nebýt krize kolem koronaviru, pendlovala by architektka Eva Jiřičná mezi Londýnem a Prahou, jako to dělá už mnoho let. Cestování teď musela zanechat, přesto se naplno věnuje své práci. Pro několik českých měst připravuje její architektonické studio návrhy nových budov i dostaveb, v Londýně je aktuálně kurátorkou jedné z nejprestižnějších výstav Royal Academy Summer Exhibition. „Klienti se teď budou více rozmýšlet, zda své peníze investovat do nových projektů,“říká o současné době nejznámější česká architektka, která letos oslavila jednaosmdesáté narozeniny.
Před pár dny jste se stala kurátorkou architektonické části připravované prestižní prodejní výstavy Royal Academy Summer Exhibition v centru Londýna. Ta se měla konat v létě, kvůli koronaviru se však odsunula. Na čem nyní pracujete?
Už několik dní věšíme do sálů modely, organizujeme přípravy. Výstava měla být otevřena 1. června, proto nese název Summer Exhibition, ale nakonec budeme otevírat až na začátku října. Královská akademie doufá, že přijde dostatek lidí. Jelikož jde o prodejní výstavu, je potřeba, aby vygenerovala peníze. Všechny londýnské kulturní organizace jsou zdevastované vynucenou půlroční přestávkou, protože nedostanou od britské vlády žádnou podporu. Když tu například byla Picassova výstava, musela se celá vrátit a nikdo ji neviděl.
Jaká je teď v Londýně situace?
Centrum je pořád ještě prázdné, ale přijde mi, že lidé už začínají chodit znovu do práce. A hlavně děti jezdí do školy, takže autobusy jsou plnější, než byly třeba před třemi týdny. To jsem ráno jezdila úplně sama a připadala jsem si, že mám privátní dopravu. Ale už zase platí různá opatření, například že se musejí lidé scházet jen v šesti a jen ze dvou rodin dohromady. Tak jsem zvědavá, jak to bude dál.
Jak současnou situaci kolem pandemie vnímáte? Máte z ní obavy?
Samozřejmě. Dělám to, co všichni, dezinfikuji si ruce, nosím roušku. Mohla bych se zavřít doma, ale v mém věku už člověk počítá, kolik má času, a abych ho strávila zavřená doma, tak to se mi nezdá jako dobrá vyhlídka. Včera jsem například byla na večeři s přáteli. Snažím se to celé nějak rozumně vyvážit. Když jsem jako mladá poprvé přijela do Anglie, byly všude irské bomby. Prvních pár dní je člověk opatrný, ale pak to začnete trochu ignorovat. Teď to mám podobně. Ne že bych byla nějak nezodpovědná, ale snažím se žít normálně. Na druhou stranu nevím, co se teď stane, protože i tady infekce stoupá. A kupodivu ne tolik v Londýně, ale hlavně v průmyslových městech Manchesteru, Leedsu.
Ovlivnil koronavirus vaši práci?
Ano. Teď je to pro všechny špatné. Jen výjimečně mají architektonické kanceláře co dělat, protože nikdo neví, co bude. Navíc my tady nemáme jen virus, ale také brexit. Většina mých kolegů má strach. Je tu obecně příšerné množství nezaměstnaných, velká část podniků v centru Londýna je zavřených. A architektura má podobné problémy. Klienti, kteří ještě nemají v nějakém běžícím projektu investované peníze, teď vyčkávají a více se rozmýšlejí, zda do něčeho jít. Nikdo neví, jestli bude v budoucnu vůbec zájem třeba o kanceláře, jestli budou mít lidé dost peněz na to, aby kupovali byty.
Vraťme se ještě k té výstavě, kterou připravujete. Můžete přiblížit, o co přesně jde?
Ano, je to tradiční londýnská umělecká výstava. Podobně jako byl založen Pařížský salon, tak když se v roce 1768 otevřela Královská akademie umění, začala se od následujícího roku pořádat Summer Exhibition, tedy takový londýnský salon. Nejdříve tam bylo jen výtvarné umění a vystavovali pouze akademici. Pak dostali příležitost všichni. Kdokoliv se ve Velké Británii cítí být umělcem, může poslat svou práci. Poté zasedá komise, jejíž součástí jsou i architekti, a jednotlivé galerie se zaplní vším, co vybrala. Pak lidé chodí a vystavená díla kupují. Z toho má Královská akademie výdělek, kterým platí provoz.
Jaká je vaše role kurátorky?
Součástí výstavy je takzvaný Architecture Room, tedy taková architektonická místnost, kde jsou modely staveb a realizací. Stojí tam návrhy třeba od Normana Fostera nebo Renzo Piana, zastoupení mají i studenti architektury a moji mladší kolegové. Jsem kurátorkou již poněkolikáté a dělám to vždy ráda, protože se člověk dostane k tomu, co se právě děje v Anglii a co tvoří mladá generace. Starám se o podobu architektonické části výstavy a o to, aby to všechno esteticky dohromady fungovalo.
Aktuálně pracujete i na dalších projektech. V Česku jich máte rozpracováno několik.
Teď pracujeme třeba na projektu, ve kterém děláme celá dvě patra při revitalizaci pardubického zámku. Bohužel se toho sama nemohu účastnit, takže máme s kolegy Skype konference třeba třikrát denně. V Pardubicích se do toho projektu opravdu pustili, chtějí ze zámku udělat památku, která má i komerční využití. Projekt máme i v Ostravě, kde stojí zdevastovaný věžák ze sedmdesátých let. Má dvaadvacet pater a na jeho renovaci se konala taková malá soutěž, kterou jsme vyhráli a teď se dům pokusíme předělat, aby se nemusel bourat. Dostali jsme také povolení na nástavbu na nemocnici v Plzni pro hematologicko-onkologické oddělení a jejich centrum transplantace kostní dřeně. Bude to dvoupatrová budova na střeše nemocnice. Celý projekt začal ještě bývalý primář Vladimír Koza, který bohužel zemřel. Asi osm let to leželo v šuplíku, až teď jsme dostali povolení. Seriál MF DNES, v rámci něhož rozhovor děláme, se jmenuje České špičky. Vám se přezdívá první dáma české architektury. Když se podíváte na svoji dosavadní kariéru,
čím jste si podle vás vybudovala takový věhlas?
Tím, že jsem o něj nikdy nebojovala. Do Anglie jsem odešla jako nula a měla jsem z toho tehdy hrůzu. Na začátku jsem se ještě starala o svého malého bratra, který tam sbíral jahody, aby si vydělal peníze na kurz angličtiny. Když jsem pak dostala dopis, že mě zpátky nechtějí, tak tam se mnou zůstal také, poněvadž měl strach, že ho pošlou na tři roky na vojnu a nedovolí mu jít na univerzitu. Opravdu nemám strach z práce, pracuji ráda a asi jsem měla štěstí, že jsem mohla dělat v různých kancelářích na zajímavých projektech. Ale v životě jsem se nikam necpala. Dělám, co můžu, a dělám to ráda. A když z toho vzniklo něco, co mělo ohlas i ve světě, tak můžu říct jen velké děkuji.
Máte ještě nějaký sen, kterého byste chtěla dosáhnout? Nějakou stavbu, kterou byste ráda realizovala?
Byla bych moc ráda, kdybychom mohli dokončit tu přístavbu nemocnice v Plzni. Má úžasný účel. Pan primář Koza
(v roce 1991 provedl první transplantaci kostní dřeně v Československu – pozn.
red.) hned po devětaosmdesátém roce odjel do Švýcarska, aby se tam vše kolem transplantace kostní dřeně naučil a pak to přivezl do Československa. Teď tam mají obrovské úspěchy. Primář Koza mi, ještě před smrtí v roce 2012, volal do Anglie a ptal se mě, jestli bych byla ochotná udělat přístavbu na jejich nemocnici. Já řekla, že ráda. Pak bohužel asi po roce podlehl rakovině plic. Od té doby to šlo nahoru, dolů. Nakonec se ale podařilo projekt prosadit. Tak můžeme začít pracovat. A to by mi udělalo velkou radost. Aby člověk nedělal jen komerční projekty, jako je třeba ten na pražském Žižkově, kde jsem navrhla tři vysoké věže. Ty ale zatím také spí a nevím, co s nimi kdy bude.
Máte kancelář jak v Londýně, tak i v Praze. Předpokládám, že teď většinu času trávíte v Londýně...
Já jsem jezdila do Prahy třeba každý týden. Ale teď jsem tam od konce února nebyla.
Proto by mě zajímalo, jestli zvládáte sledovat i práci českých architektů? Je někdo z mladé generace, kdo má podle vás potenciál proslavit se ve světě?
Všichni čeští architekti jsou velmi dobří. Třeba jedna z mých studentek, Viktorie Souček, je úspěšná. Mám i další podobné studenty. A velkou radost, když se někde prosadí. Všem jim držím palce. Myslím, že čeští architekti jsou úspěšní. Přes to všechno, čím si naše republika prošla, je jejich vzdělání pořád na úrovni a lidé se ve světě neztratí.
Už jste zmínila váš projekt věží, které jste navrhla pro pražský Žižkov. Plánuje někdo z vašich kolegů v Praze stavbu, na kterou se těšíte?
V Praze se chystá mnoho věcí. Třeba na Rohanském ostrově či na Smíchově, kde mají vzniknout nové čtvrti. Architekt Josef Pleskot neustále bojuje o svoji vysokou budovu, kterou mu pořád snižují. Ale nejsem natolik informovaná, obzvlášť když teď v Praze nemohu být, abych vybrala nějaký konkrétní projekt.
Během své kariéry jste pracovala s řadou významných architektů. Kdo byl pro vás největší inspirací?
Určitě Richard Rogers (navrhl Centres Georges Pompidou v Paříži a Millenium
Dome v Londýně – pozn. red.). V jeho týmu jsem byla dva a půl roku a pracovala s ním na londýnské budově Lloyds. On je teď naneštěstí velice nemocný. Ale práce s ním představovala obrovskou životní zkušenost, protože na tak velkém projektu bych v malé kanceláři nikdy nemohla pracovat.
Osobně mi připadá, že se o architekturu lidé zajímají čím dál více. Máte podobný dojem?
Řekla bych, že ano. Myslím, že jsou za tím léta publikací, programů, představování toho, jak se stavějí budovy. V Anglii je třeba velmi oblíbený pořad o tom, jak si architekti stavějí vlastní domy. To všechno lidi seznamuje s tím, co to je za komplikovaný proces. Že nejde jen něco načmárat na papír. Já myslím, že propagace oboru způsobila, že lidé najednou chápou, že architektura odpovídá na potřebu běžných lidí. Ovšem jen za předpokladu, že jsou ochotni se do toho procesu zapojit.