Roušková bitva po italsku

I v Itálii sílí protesty proti nošení roušek. Nosí se tam ale v uzavřených prostorách nepřetržitě už od jara a stala se z toho společenská norma. Nepříjemná povinnost, která však pomohla utéci z lopaty něčeho mnohem horšího.

Jsou roušky nepohodlné? Mně osobně ano, ale je to hlavně věc psychiky a zvyku. Ochrání nás roušky před virem? Samozřejmě, že ne na 100 procent, jen o něco snižují riziko přenosu – a o to jde především. Nesnižují přenos viru samého, ale mnohem větších kapének, jež virus přenášejí. Jestli ho sníží o 50 procent, nebo jen o procento – to závisí na sto padesáti okolnostech, proto to nelze určit přesně. O něco ho sníží, a kdo popírá toto, měl by vysvětlit, proč nosí roušky chirurgové na operačním sále.

Zde v Itálii je od jara prakticky nepřetržitá povinnost nošení roušek v uzavřených prostorách. Já ji v práci nosím nějakých deset hodin denně: není to příjemné, ale dá se na to zvyknout. Většina lidí ji ale nasazuje na pár desítek minut denně, jen když vstupuje do obchodů, restaurací či úřadů. Na pracovištích, kde mají stálé spolupracovníky a nejsou ve styku s veřejností, je nenosí. I to diskomfort snižuje.

Italové jsou poměrně disciplinovaní – z nošení roušky se stala společenská norma, ostentativně ji nemít v konfrontaci s ostatními, to je jako dávat najevo svou svobodu pliváním na podlahu nebo ukazováním nahého zadku. Takto lze sice svobodomyslnost demonstrovat, ale vzbudíte spíš útrpné pohledy. Leckdo si tu normu upravuje ke svému pohodlí tím, že roušku nosí s nosem vystrčeným ven nebo že ji má jen na bradě a nasadí ji až na decentní upozornění (což jsou provozovatelé obchodů a restaurací pod pokutou povinni udělat). Ale že úzus respektují, dávají najevo alespoň samotným (byť ledabylým) vlastnictvím roušky.

Stejně jako v Česku či Německu, i v Itálii v posledních týdnech sílí protestní hnutí odpíračů roušek. Má živnou půdu zejména u nacionalistických populistů, takže jde zejména o stoupence dvojky Salvini–Meloniová a je mocně přifukováno ze strany proruských dezinformačních webů.

Covid je ruská ruleta

Že masové nošení roušek rychle sklouzává spíše do společenské než hygienické normy, namítají úzkostní pedantští kritici – a mají částečnou pravdu. Chumel lidí, kteří se před obchodem spolu bavili bez roušek, si je po vstupu do supermarketu poslušně nasadí, mlčky vykonají nákup (přitom hmatají na společná madla vozíků, pulty apod.) a pak se opět sejdou před obchodem bez roušek k družnému hovoru. Školy reorganizují učebny, aby žáci seděli od sebe dva metry, přitom ty samé děti jezdí do školy a ze školy v přecpaných autobusech. Ale i ono neefektivní, plošné, společensky vykonávané opatření v průměru přenos o něco snižuje oproti opatření žádnému.

A jsme u jádra věci. Představte si na chvíli, že jste politiky, kteří mají reálnou moc a reálnou odpovědnost. Když jednou přestřelíte, vaše životní kariéra jde navěky k čertu. Nemáte žádné opravné termíny, takže jste nervózní a zvažujete každou variantu. Celý covid je nová situace bez precedentu a každá reakce je jako zmáčknutí kohoutku v ruské ruletě.

Italští politici nejprve sáhli po „chytrých“opatřeních a izolovali ohniska nákazy. Když viděli, že to nepomáhá a že počty nakažených (a s měsíčním odstupem i mrtvých) pandemicky rostou, potom žádná smart opatření, trasování apod. již aplikovat možné není. Pak se musíte rozhodnout. Na jedné misce vah máte neznámou pandemii s plnými nemocnicemi a tisíci mrtvých zcela mimo kontrolu, na druhé misce vah nepopulární, málo efektivní plošné zákazy a zmrazenou ekonomiku.

Kdyby byla nějaká třetí, efektivnější cesta (smart trasování, vakcína, lék...), tak se jí všemi deseti chytíte. Ale ona není. Zoufale není. Takže v tomto rozhodování je jasné, kterou misku vah podpoříte, a vezmete, cokoli je po ruce. Zavřete restaurace a diskotéky, i když to znamená plošný výpadek daní a statisíce živnostníků, kteří vám už hlas nedají? Ano. Protože to se dá ještě řídit, živelná pandemie už ne. Nařídíte plošně roušky, i když roušky nejsou k mání, jsou málo efektivní a půlka národa bude kverulovat? Ano. Protože i to málo pomůže v útěku z lopaty něčeho nekontrolovatelného.

Někdo namítne, že nic nekontrolovatelného nehrozí, že celá pandemie je bluf. Na jaře jsem se ohradil proti líčení Itálie v českých médiích jako země s hroutícím se zdravotním systémem, kde doktoři rozhodují, koho nechají žít a koho ne. To bylo absurdně přehnané, systém se zde nehroutil, lidé systémově dostávali adekvátní léčbu. To však neznamená stejně absurdní opak, tedy že se nic nedělo. Zdravotní systém pracoval ve zvýšeném, často mimořádném režimu, situace byla napjatá, škody obrovské. Epidemie byla v mnoha regionech zcela adekvátní výraz. Šíření nákazy se místy vymykalo kontrole, úmrtnost byla alarmující. A to všechno za jedněch z nejrestriktivnějších plošných opatření v Evropě.

Být politikem, nejednal bych za dané situace jinak. Ta situace s covidem se opravdu může lehce vymknout z kloubů do zcela nekontrolovatelné dystopie s tisíci mrtvými – i při relativně nízké smrtnosti (1–5 procent) je velmi infekční, takže teoreticky při promoření desetimilionového Česka by obětí mohly být statisíce. Přitom ani setina by nebyla politicky únosná. Takže alternativa není: dokud není lék či vakcína, je třeba šíření zastavit stůj co stůj.

Mějme proto v této kauze pochopení i pro neideální kroky. Kdyby na nás ležela tíha skutečné zodpovědnosti, bez ohledu na politickou barvu bychom po leckterém z nich sáhli také. Nežijeme v ideálním světě.

Líčení italské epidemie bylo v českých médiích absurdně přehnané, systém se zde nehroutil.