Tak co, Češi, víte, co vlastně chcete?
Je to pěkně tvrdý oříšek, proniknout v covidové době do duše českého národa. Výzva pro sociology, psychology, snad i psychiatry. Jako lakmusový papírek proměn koronavirových nálad mohou posloužit všemožné nezávislé blogy, statusy na sociálních sítích nebo diskuse pod internetovými články.
Ještě v červenci, v době uvolňování restriktivních opatření, se do naší redakce pod varovným článkem na iDNES.cz s významným českým epidemiologem čtenáři pustili, že panikaříme, strašíme veřejnost. Pan Robert v diskusi vzkázal: „Ať jsou trpěliví, panikáři a hysterky, my ostatní chceme normálně žít.“Pan František: „Netušíte někdo, proč seděl můj mladý místo školy tři měsíce doma?“Martin, Jiří, Jana, Žaneta a mnozí další šmahem odsoudili „hadry“na dýchacích cestách. Další zástup spekuloval o farmaceutické konspiraci nadnárodních firem, jiní navrhovali, ať se promoříme jako Švédsko.
Uběhlo léto, děti se po pěti měsících vrátily do škol, společnost se pokusila o restart, návrat k normálu. Bez roušek, výraznějších omezení, se sebevědomím světových premiantů. Ambiciózní, leč nepoučení.
Od začátku září přibývají denně tisíce infikovaných, nemocnice se plní, už neumírá jeden pacient týdně, ale deset denně. Během zimy by mohly onemocnět stovky tisíc lidí. A jako mávnutím kouzelným proutkem se postupně mění nálada v českém virtuálním prostoru. Zatímco během léta byly v diskusích varovné komentáře epidemiologů odměňovány palci dolů a hrubými nadávkami, dnes je jim více než kdy předtím dáváno za pravdu.
Pro ilustraci pan Luboš: „Roušky nás skoro nic nestojí. Zavřené fabriky nás přijdou draho.“Paní Pavlína: „Zavřený bar vydržím, zavřená základka – to je osekané ošetřovné a díra v rodinném rozpočtu.“V podobném duchu reagují Romana, Soňa, Miloš nebo Václav.
Během léta jsme se nechali příliš snadno unést pozitivními čísly. Užívali jsme si nádherné léto, konečně jsme mohli vydechnout. Svým bezstarostným chováním jsme si připomněli, jaké to bylo před pandemií.
Drsnou realitu kousek od našich hranic jsme úplně vytěsnili. České nemocnice nepostihla španělská nebo italská katastrofa s pacienty umírajícími na nemocničních chodbách. Předpokládali jsme, že jsme nedotknutelní, neporazitelní, ba snad i nesmrtelní.
Pýcha předchází pád. Padáme už několik týdnů, bolestivě a hluboko. Pro řadu evropských zemí jsme se stali nedůvěryhodnými, prašivými. Slováci, Dánové, nově i Němci a Rakušané se nás bojí a odmítají nás pustit na svá území. Odnášejí to cestovatelé i obchodníci.
Za alarmující situaci viníme vládu, úřady i odborníky. Těmi největšími viníky jsme ale my sami. Tím, že se umíme semknout jen na nezbytně krátkou dobu, ale nadšení z jednoty nás brzy opustí. Vědí vůbec Češi, co vlastně chtějí? Jací chtějí být? Komu mají věřit a komu se mají vysmát?
Jeden extrém střídá druhý, takové jsou naše dějiny. A tak místo abychom se rychle posouvali kupředu, děláme nesmyslné úkroky stranou. Následuje výprask, přešlapování na místě, dlouhá a bolestivá rekonvalescence. Letošní pandemie to potvrdila, jsme prostě takoví.
Přitom by stačilo celou dobu naslouchat odborníkům, kteří epidemii alespoň trochu rozumějí, kteří svůj lékařský obor vystudovali, situaci chápou a znají jednoduchá, i když krátkodobě bolestivá řešení. A ne věřit ambiciózním křiklounům, mnohdy jen virtuální zbabělcům, kteří dokážou svou neodbornou drzostí pouze nahlodávat veřejné mínění.
Když Bibi ukáže zuby. Dneškem vstupují v Izraeli v platnost zpřísněné podmínky celostátní karantény, vyhlášené vládou Benjamina Netanjahua. Zavřou se synagogy, trhy a firmy, jež neohrozí chod země, omezí se MHD. Už týden jsou zavřené restaurace a lidé se nesmí vzdalovat od bydliště dál než na kilometr. Nemáme se ještě tak zle, co? (mk)