Drogy, sex, násilí
Reportáž z místa, kde třicet let vládne podsvětí
Nezaprodali jsme se. Nikdy. Nešlapeme, nekradem. Jedině tak se to tady dá přežít. A pak znát každého a nikdy tady v noci třeba na lavičce neusnout,“říká tlumeně šeštatřicetiletý Ruda a přehrabuje se v papírovém pytlíku z „mekáče“, který zrovna vytáhl z koše.
Ruda roky bere drogy a žije na hlavním nádraží v Praze a v jeho okolí. Ulici a všechnu zdejší černotu (se kterou už třicet let politici marně bojují) zná jako nikdo jiný. Park před nádražím, kterému nikdo neřekne jinak než Sherwood, ovládala v minulosti jeho rodina a jeho strýc Piff. Prodávala drogy, diktovala ceny. Než všechny pozavírali do vězení.
„Koupíš tu kluky prostituty. Fet – péčko a esko, ale i strašnou špínu, po který ti bude několik dní totálně zle,“vysvětluje. Péčko je pervitin, esko pak Subutex, lék užívaný při léčbě závislosti na drogách, a špínou myslí nekvalitní drogy – třeba naškrabanou omítku s rozdrcenými prášky.
Tohle je temný svět bezdomovců, narkomanů, zlodějů a násilníků na hlavním nádraží v Praze.
„Já mám celou rodinu bílou, jen mě si máma upíchla s cikánem. Dávala mi to vždycky najevo, proto jsem začal fetovat. Teď je to výhoda – seš můj bratranec nebo strejda. Nic neříkej a jen si pamatuj jméno mojí mámy, můj kód RUD-JAN-30 a zbytek nech na mně,“vysvětluje Ruda.
Je úterní noc a jdeme do podniku, kde se prodávají prostituti. Kluci z diagnostických ústavů, kteří „šlapou za piko“. Za dávku pervitinu v ceně dvou stovek, ti méně zoufalí za gram, asi za dvanáct stovek. „To je můj příbuzný, je prověřenej. Ručím za něj. Je tu Dana?“vyklopí Ruda na chlapa za stolem. Ten si mě přeměří odshora dolů. Dvě minuty, neskutečně dlouhé dvě minuty mlčí. Tohle nemůže projít. Ruda, typický Rom, já vizáž a postavu skinheada. „Jdi, vole,“sykne zničehonic hromotluk a my projdeme okolo vitrín, ve kterých jsou vystaveny prášky na erekci – Kamagra, Tadalis, Sildenafil, Tadalafil. Rovnou s cenovkou – 399 korun až 599 korun. „Fungujou jak svině,“ujišťuje Ruda. Nejsem si tak jist, právě před těmito léky už v roce 2007 varoval Státní ústav pro kontrolu léčiv. „Jejich užívání bez lékařského dozoru může být velmi nebezpečné,“napsal tehdy SÚKL.
Uděláme čtyři rychlé kroky a chlapík od pultu odstrkuje sololitovou desku na stěně. Za ní je malá místnost a vitríny s prášky. Subutex, Suboxon. Léky, které předepisují narkomanům lékaři a volně prodejné by být neměly. „Chcete kluka do osmnácti? Od osmnácti? Na víkend?“zeptá se hned ženská, která tu sedí. Nemusíme vysvětlovat, co chceme.
„Jemu je to jedno, jen aby sem mohl občas přijít,“řekne Ruda za mě. Domluveno.
„Koukal bys, jací kravaťáci si sem pro ty kluky chodí. Je mi z těch lidí na blití, protože když občas od prostitutů slyším, jaký perverznosti a nechutnosti musí snášet, mám z těch lidí strach,“říká jedenačtyřicetiletá Martina, Rudova přítelkyně. Žena, která je 20 let střídavě na pervitinu a lécích, jako je Subutex.
Nepoznali byste to na ní. Je upravená, nemá vypadané zuby, nemá strhaný nebo uhrovitý obličej. Mluví souvisle, rozumně. V parku, přesněji v lokalitě od nádraží k Václavskému náměstí, funguje jako takový psycholog narkomanů. Co chvíli k ní přiběhne nějaká dívka, na první pohled zničená drogami.
„Teď si drž tu tašku. To jsou vlci,“řekne v jednu chvíli Ruda. Blíží se k nám skupina mladých cikánů, v čele s chlapíkem, který má kolem krku řetěz jak od nákupního košíku a na něm kříž. S nimi Romka ozdobená hordou zlata. „Ukradnou ti všechno, ani nevíš jak. Ona k tobě nepřijde blíž než na metr a nemáš hodinky,“říká tlumeně Ruda. Ani této skupince se nelíbím. „Je z kriminálky, vole?“procedí přes zuby směrem k Rudovi jeden z nich.
Muselo to přijít. Je zle. „Seš magor?“reaguju pohotově. Ruda přidá vymyšlenou pohádku o tom, jak jsme příbuzní, které snad nikdo nemůže uvěřit. Připadá mi, že blbější „krytí“se vymyslet nedalo. „Já s ním pár let seděl, ty vole,“strčí do Roma druhý. Je to v suchu. Věří, že jsme se viděli v kriminále. „Asi na Mírově, ne?“chytnu se a Ruda (nikdy netrestaný) se jen ušklíbne.
Úterní exkurze na večerní nádraží pokračuje. Co minutu k nám někdo přichází. Holka, která potřebuje čistou stříkačku. Osmnáctiletý Rom, který shání pytlík, do kterého by si odsypal piko. Roztančená mladá slečna, která blábolí. Zdáli se žene asi padesátiletý chlap v koženém kabátu a ušmudlané čepici, která před lety měla barvu slonové kosti. Vráží rameny do lidí. Haur.
Ruda zrovna balí cigaretu z vajglů, které posbíral u košů do oprýskané kovové krabičky od bonbónů.
„Nic neříkej. Vůbec nic, jasný,“upozorní mě důrazně, ale ustrašeně. „Nemáš něco? Dej mi aspoň cígo!“přikáže chlap s ruským přízvukem a v letu pokračuje rozevlátou chůzí dál. „To je Uzbek, seděl za strašný násilí. Je schizofrenik, strašně nebezpečnej. Nikdy nevíš, co od něj čekat,“vysvětlí Ruda. Uzbek tu ale funguje jako spojka pro další byznys – prodeje ukradených občanek. Cena jedné je pět set korun. „Používají to pak pro Rusáky, Čečence, Albánce na nějaký další kšefty,“vysvětluje Ruda.
Park je tu rozdělen na horní a dolní část – ta horní patří alkoholikům, ta spodní narkomanům. Někde uprostřed sedí na lavičkách kapsáři a kluci prostituti. Mladíci, kteří se většinou navzájem znají z diagnostických ústavů. Část z nich má za sebou už i násilnou trestnou činnost, většina krádeže, přepadení. Našli nejsnazší způsob, jak si vydělat peníze na fet – prodávat se. „Čím mladší vypadají, tím víc vydělaj,“řekne Martina, Rudova přítelkyně.
Jestli si říkáte, proč oni dva vzali k sobě novináře a ukazují jim temný svět nádraží, je to jednoduché.
Vadí jim, že roky všichni vypráví, jak problém vyřeší, a místo toho jede vše od devadesátých let dál.
Jde se spát. V parku před nádražím to není úplně bezpečné, pokud nechcete, aby vás okradli. Jde se tak do panelového domu na Střížkov, kde bydlí Martinini příbuzní. Ne ale do bytu. Trpí je tam na podlaze u sklepa na staré matraci.
Kradený notebook
Je půl třetí odpoledne, čtvrtek, 25 stupňů. Ruda leží na trávě před nádražím u pomníku prezidenta Wilsona. Předchozí noc nespal, frčel na kvalitním pervitinu. „Fáral,“ukáže Martina směrem k Rudovi, který leží s rozepnutými kalhotami, rozvázanými botami, ve dvou bundách a ještě svetru uvázaným kolem ramen. Kolem sebe má neskutečně věcí. Zelenou ortopedickou hůl, kterou nepotřebuje, kožené vodítko na psa, kterého nemá, tašku plnou plastových víček od PET lahví, které nevypil, pytlík brambůrek, učebnici angličtiny... Martina jej polévá vodou, třese s ním. Neví o světě. O půlhodiny později se probere a potřebuje si dát drogu. Nadrtí a rozmíchá čtvrtku prášku Subutex s vodou, natáhne do stříkačky, zaškrtí předloktí a pošle do žíly. Během pár minut je ready. Úplně. Hned ví, na čem jsme se domluvili. Jdeme za kluky, kteří se tu prodávají na ulici. Ruda a Martina fungují tak, že když je potřeba „něco“sehnat, zařídí to. Ví, za kým jít, kdo drogy prodává.
Okolo prochází kluk, který nevypadá jako narkoman. Slušně a čistě oblečený, pod rukou červený notebook Lenovo. „Ten čórnul, za dvě tři kila ho střelí,“řekne pohotově Ruda. Nelhal. Do minuty ten samý notebook nese zcela jiný člověk.
Policie tady projíždí co čtvrt hodinu. Jak to, že celé roky se tu přímo před nimi prodávají drogy, krade a loupí? „Již několik týdnů jsou prováděny speciální policejní akce zaměřené na dohled nad veřejným pořádkem. Na učinění závěrů o účinnosti těchto akcí je však zatím brzy,“říká mluvčí pražské policie Jan Rybanský. Ale speciální policejní akce se tam provádějí už celé roky.
Možná pomůže až záměr pražské radnice park úplně zrušit a vést tamtudy tramvajovou trať.