Proč nepřitvrzovat zelený sen
Neexistuje jediný racionální argument, proč přijmout návrh na zpřísnění už tak dost utopického Zeleného údělu Ursuly von der Leyenové. Ledaže bychom toužili po návratu socialistické přídělové ekonomiky, na niž si půlka národa snad ještě pamatuje.
Před pár dny se objevila zpráva, že německá automobilka Volkswagen pro zbytek letošního roku zastavila výrobu a prodej jednoho ze svých nejúspěšnějších modelů, protože by překročila povolené flotilové emisní limity. Auto tak bude k mání zase až napřesrok a zájemci se stavějí „do fronty“.
Jiná zpráva uvádí, že se vyrábějí stále „čistší“auta, ale celkové emise přitom stoupají. To proto, že po aféře Dieselgate lidé místo úsporných dieselů kupují auta benzinová, která mají vyšší spotřebu.
Je to projev praxí osvědčené poučky, podle které, když chcete regulovat výrobu, musíte kontrolovat spotřebu. Neboli jde o zřízení socialistické přídělové ekonomiky. Lidé ve věku pod čtyřicet let, kterých je u nás polovina populace, už nevědí, že se kdysi musel uplatit známý z Mototechny a pak se tři čtvrtě roku čekalo ve frontě na červeného favorita. Na bílého jenom tak pět až šest měsíců. A přitom ty elektromobily se pořád ne a neprodávají...
V Evropském parlamentu je nyní návrh dalšího zpřísnění emisí pro automobily. Pokud
bude přijat, bude to znamenat zásadní omezení individuální dopravy na vzdálenost delší, než se ujde pěšky nebo ujede na kole.
Když nemůžeš, tak přidej?
Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise, před několika dny přednesla referát o stavu Evropské unie. V něm určila nový cíl: do roku 2030 snížit emise proti roku 1990 ne o 40 procent, jak zní platný závazek, ale o 55 procent. A to v situaci, kdy se loni vyhlášený Zelený úděl ještě ani nezačal uskutečňovat. A kdy se Evropa a ostatní svět potácejí v koronavirové krizi. A kdy jižní téměř polovina starého kontinentu nemá šanci vybřednout ani z krizí předchozích.
Předsedkyni Komise se loni podařilo prosadit Zelený úděl, letos společné dluhopisy, vytvoření zeleného fondu ve stomiliardách eur, a tak jen tlačí na pilu jazykem politické propagandy nejhrubšího zrna. Neexistuje jediný racionální argument, proč její návrh přijmout.
Evropská komise tvrdí, že se to vyplatí. Na základě nejnovějších výzkumů vědců zdůrazňuje, že pokud by se planeta Země oteplila o tři stupně Celsia, způsobilo by to každý rok škody ve výši 170 miliard eur, tedy čtyři a půl bilionu korun. Šlo by například o ztráty vyvolané ničivými záplavami, požáry nebo suchem. Jiné studie ukazují, že záplav a požárů na světě je méně a že proti záplavám, požárům i suchu se dají realizovat mnohá jiná opatření, účinnější, rychlejší a levnější než masivní instalace větrných elektráren.
„Emise od roku 1990 klesly o 25 procent a naše ekonomika přitom vzrostla o 60 procent,“zdůraznila Leyenová. Podle ní tedy státy Evropské unie mohou „zezelenat“, aniž by to podlomilo jejich ekonomiku. Neexistuje však prokázaná kauzalita mezi snižováním emisí a hospodářským růstem. Stejně dobře by se dalo tvrdit, že ekonomika vzrostla o 60 procent navzdory snižování emisí.
Leyenová slibuje „zelenou prosperitu“, hospodářský růst a blahobyt. Dosud však neexistují věrohodné studie, které by zhodnotily dosavadní unijní opatření v boji proti klimatickým změnám v rovině ekonomické, společenské, a dokonce ani v rovině ochrany životního prostředí. Ať už se jedná o podporu aut na dieselový pohon, zákaz aut na dieselový pohon, podporu biopaliv, ukončení podpory biopaliv, vliv pobřežních větrných elektráren na koloběh vody ve vnitrozemí, na stabilitu elektroenergetické sítě a bezpečnost zásobování elektřinou, vliv podpory obnovitelných zdrojů energie na ceny energie, vliv vypínání jaderných elektráren, účinek a ekonomickou výhodnost podpory elektromobilů a podpory aut na vodíková paliva, na spalování biomasy atd.
Jen politické proklamace
Tyto programy byly vždy vyhlašovány jako programy politické, aniž byly definovány cíle a náklady. Pouze bylo určeno, jaké dotace na realizaci jsou k dispozici, a čerpalo se. Výsledky a náklady, a to výsledky ekonomické či ekologické, nebyly vyhodnocovány ani ex post.
Tak, jak byl loni vyhlášen Zelený úděl, je nyní i zpřísňován. K dispozici jsou jen politické proklamace bez reálných ekonomických a ekologických podkladů. Leccos není zřejmé. Jak drahá „zelená“elektřina s nepravidelnými dodávkami zvýší prosperitu evropských firem? Jak nedostupná individuální doprava zlepší životní úroveň obyvatel a zajistí zaměstnanost? Jak uhlíkové daně na dovážené zboží zvýší disponibilní příjmy občanů Evropské unie?
Odpovědi na tyto a mnoho dalších otázek nespočívají ve „vědeckých“propočtech a modelech budoucích hrozeb a budoucího blahobytu. Pro začátek úplně postačí vyhodnocení dosavadních programů a politik uskutečněných od roku 1992, kdy byl přijat Kjótský protokol.
Do té doby nelze žádné další závazky přijmout. Neboť dosavadní zkušenost jasně ukazuje, že plnění takových závazků povede tam, kde jsme už byli. Polovina národa si to ještě snad dost dobře pamatuje.
Neexistují studie, jež by zhodnotily dosavadní opatření EU v boji proti klimatickým změnám.