Lékař by měl říci médiím „ne“
Šíření epidemie zhoršují vyjádření některých veřejně známých lékařů, jimž naše média nepochopitelně dopřávají sluchu. Je-li ale někdo zubař, kardiochirurg či onkolog, neznamená to, že ví něco o epidemiologii.
Počet nakažených virem SARS-Co-2 v Česku roste a výhledy odborníků nejsou příliš povzbudivé. Naplní-li se nejhorší scénáře, budou na podzim umírat lidé, kteří by zřejmě nemuseli, kdyby vláda nesledovala především volební preference a rady marketingových poradců. Zdá se, že virologové a epidemiologové mají až druhé slovo a slabý ministr zdravotnictví neměl odvahu ohrozit svou kariéru a postavit se za rozumná doporučení, která by mohla situaci zlepšit. Vyjádření vlády jsou přinejmenším chaotická a zřetelně jim chybí jasná koncepce boje proti šířící se pandemii.
Celou situaci navíc zhoršují vyjádření některých veřejně známých lékařů, kterým naše média nepochopitelně dopřávají sluchu. V případě těchto lékařů a médií se tak jedná o dvojí selhání, selhání morální a selhání profesní; zřejmě jim to nevadí.
Zatímco odborníci – virologové či epidemiologové – se shodují na tom, že bylo třeba přijmout přísnější opatření, která by zamezila šíření viru, noviny i televizní obrazovky jsou plné lékařů jiných profesí – stomatologů, kardiochirurgů či onkologů, kteří význam a efektivitu preventivních opatření zpochybňují. Někteří zacházejí tak daleko, že relativizují i rizika spojená s nemocí covid-19, i když snad jen málokdo si dnes nadále troufá říkat, že je to vlastně jen taková chřipka.
Šmucler, Pirk a Žaloudík
Jedním z důsledků jejich opakovaných vyjádření, podepřených autoritou, jež jim v jejich medicínských oborech náleží, je rostoucí zmatek veřejnosti, nespokojenost se zaváděnými opatřeními, popírání jejich účinnosti, absurdní dovolávání se základních lidských práv, jež mají být povinným nošením roušek porušována. Spojme si to s vládou jednoho muže, jemuž na srdci víc než obecné dobro společnosti leží snaha zalíbit se jasně definované voličské základně – a máme zaděláno na pořádné problémy.
Roman Šmucler, Jan Pirk či Jan Žaloudík, abych zmínil tváře nejviditelnější, jsou zřejmě autoritami ve svých oborech: ve stomatologii, kardiochirurgii a onkologii. Z toho plyne, že pokud například profesor Pirk hovoří o svém oboru, operacích srdce, měli bychom mu naslouchat a můžeme jeho výroky brát jako autoritativní. Jinými slovy, můžeme mu věřit, že sdělované informace jsou korektní, a můžeme se také spolehnout, že se nám od něj dostane odpovídající lékařské péče. Je prostě odborníkem ve svém oboru a nemusíme se bát svěřit mu své životy a zdraví. Virologie či epidemiologie však do oblasti Pirkovy (či Šmuclerovy a Žaloudíkovy) kompetence nespadají, jsou v nich stejnými laiky jako my ostatní. Jestli chcete, můžete jim věřit, když se vyjadřují k současné pandemii, nebude to ale příliš rozumné. A vysloveně nerozumné, říkají-li něco jiného než odborníci specializující se na tyto obory.
Možná si řeknete, že všichni tři jmenovaní jsou lékaři – a kdo jiný by měl rozumět chorobám než právě lékaři? Současná medicína je však velmi široký pojem, který zahrnuje celou řadu profesí a specializací. Ovládá-li někdo dokonale chirurgii ruky, neznamená to, že vám může operovat mozek. Neurolog ví velmi málo o jaterních chorobách a dentista se těžko může vyjadřovat k infekčním chorobám zažívacího traktu. Nejsou v těchto oborech odborníky, jejich názory tedy postrádají autoritativnost a měli bychom je brát takové, jaké jsou: jako pouhé názory. Ostatně: Šmucler by se velmi divil, kdyby mu internista přišel radit, jak ošetřovat chrup, protože je přece také lékař, Pirk by těžko nechal operovat srdce neurologa, i když je také lékař, a Žaloudík by léčbu pacientů s rakovinou nikdy nesvěřil ortopedovi.
Střelivo pro popírače
Epidemiologie je samostatný lékařský obor a vyžaduje specializované vzdělání, které jiným lékařským profesím chybí. Šmucler, Pirk i Žaloudík jsou v tomto oboru pouhými laiky, stejně jako já či většina čtenářů, byť jsou snad laiky poučenějšími. Jenže stejně jako zoolog, který zasvětil svůj život výzkumu goril nížinných není odborníkem na mořskou faunu jen proto, že je zoolog a sdílí společný jazyk se všemi zoology, není stomatolog či onkolog odborníkem na epidemiologii jen proto, že je lékař a sdílí s epidemiology velkou část odborného jazyka a terminologie.
Co z těchto poznámek plyne? Právě ono slíbené dvojí selhání, profesní a morální. Pokud například Šmucler přijímá pozvání do médií, kde opakuje své laické názory na současnou epidemiologii, jež jsou v rozporu s názory relevantních odborníků, pokud se navíc zaštiťuje svou odborností lékaře, selhává profesně. S jeho rolí lékaře a odborníka jsou spojeny určité profesní požadavky; jedním z nich je, aby jasně rozlišoval situace, kdy hovoří jako odborník, a kdy jen vyjadřuje své vlastní názory. Kdyby
byli Šmucler a další skutečně odpovědnými lékaři, měla by jejich reakce na výzvu médií, aby se k pandemii covid-19 vyjádřili, vždy být totožná: nezlobte se, nejsem v této oblasti odborníkem, obraťte se na mé kolegy epidemiology.
Profesní selhání jde ruku v ruce se selháním morálním. Důsledky nezodpovědného vystupování těchto falešných odborníků v médiích jsou vzhledem k vážnosti situace neblahé. Zmatek laické veřejnosti narůstá („vždyť ani odborníci se neshodují“), vytváří se falešný dojem, že na pandemii existuje celá řada rozporných, avšak legitimních názorů. Vyjádření Šmuclera a dalších se chytají různí popírači, kteří bojují i proti tak minimálním zásahům do našich svobod, jakým je důsledné nošení roušek ve všech veřejných a uzavřených prostorech, kde se potkává více lidí. Populistická vláda na tyto „nálady“citlivě reaguje, a místo aby se řídila radami odborníků, loví potenciální voliče a nejedná, jak by zodpovědná vláda jednat měla.
Média s máslem na hlavě
Profesně a morálně však selhávají i média. Zřejmě ve snaze o zvláštně pojímanou objektivitu a vyváženost automaticky sahají po mediálně známých lékařích, kteří jsou ochotní se za chvilku před televizní kamerou či objektivy fotoaparátů vyjádřit ke všemu, byť k tomu nemají nejmenší kompetenci. Představme si, že by novináři do diskuse o nejnovějších metodách zvládání ústní infekce pozvali kromě stomatologa také hrudního chirurga (oba jsou přece lékaři), o moderních metodách operace srdce hygienika či pokrocích na poli léčby nádorů slinivky kožního lékaře. Bylo by to jistě absurdní. Proč ale médiím nepřijde absurdní ptát se na názory na infekční onemocnění a současnou epidemiologickou situaci zubaře, kardiochirurga či onkologa?
Současné vědní obory jsou vysoce specializované: zoolog není prostě zoolog, ale specializuje se na nějaký vymezený úsek svého oboru; matematik není prostě matematik, ale odborník na teorii čísel či matematickou analýzu; filozof není odborník na celou filozofii, ale věnuje se třeba jejím dějinám či filozofii mysli nebo etice.
Novináři ovlivňují názory lidí a měli by to dělat kvalifikovaně. Jedním z předpokladů dobré novinářské práce je také umění vybrat si relevantní odborníky, které nechají vyjádřit se k aktuální problematice. U nás však novináři často prostě sáhnou po někom, kdo si tak či onak získal mediální známost, a zásadně tak selhávají ve své veřejné roli. Že toto selhání má či může mít vážné morální důsledky, jako například v případě vážné pandemie, je očividné.
Vědci by se měli naučit říkat médiím „ne“a novináři by si měli lépe rozmýšlet, koho oslovují. Jednou z lekcí současné pandemie může být i to, že profesní selhání obou profesí může mít vážné důsledky.