Borec Mucha, před ženami ve střehu
Jasně přesahuje obvyklý rámec medailonků, které ke slovníkovému heslu přidají pár fotografií a mluvicích hlav. Škoda jen, že filmařsky ctižádostivý Svět podle Muchy těká mezi roky i vypravěči.
Mile překvapí, když na lešení v Los Angeles se sprejem v ruce prohlásí americký mistr graffiti Mear One, že Alfons Mucha, jeho velký vzor, byl „borec, vizionář, absolutní mistr“.
Bohatá obraznost
Zcela jiným kouzlem pak působí tiché okamžiky, ve kterých malířův syn Jiří Mucha po návratu z vězení třídí nekonečnou pozůstalost, neboť „máma schovávala úplně všechno a táta fotil i maloval celou rodinu“. Když vznikala proslulá Slovanská epopej, musel i syn sedět modelem, což prý nenáviděl, ale jinak otce viděl, jen když ho volal z ateliéru k obědu nebo k večeři.
A není to obyčejné vyprávění, režisér Roman Vávra se doslova překonává, aby limity běžného dokumentu rozšířil. Hrané pasáže, archivní materiály, půvabné animace; na osvětovou nudu není místo, tady je pořád nač se dívat.
Obrazová bohatost však lehce klopýtá o scénář, který jako by si neuměl vybrat, o kterém Muchovi vlastně mluví: o otci Alfonsovi, synovi Jiřím, nebo vnukovi Johnovi.
Podobně snímek skáče mezi časovými rovinami: v jednu chvíli se ptá, proč se Alfons Mucha na vrcholu pařížské kariéry vůbec vracel domů, vzápětí jej teprve posílá na zkušenou do Vídně, kde maloval kulisy pro divadlo, jež vzápětí vyhořelo, a náhle přejde k pozdní historce z New Yorku, kde malíř bez paměti na obličeje strávil dvě hodiny na úplně jiném večírku, než kam byl pozván, aniž si toho všiml.
Těkání mezi motivy, letopočty i vypravěči zkrátka ruší, poněvadž působí jako schválnost, ovšem jednotlivosti dokážou zmateční strukturu vynahradit. I díky hravě ilustrovaným detailům. Třeba když Alfons Mucha sdílel pařížský pokoj s Luďkem Maroldem, oba tolik pracovali a kouřili, až jim lékař doporučil sport. Poslechli – a šli do kavárny hrát vrhcáby.
Van Gogh, Gauguin, Lautrec; tady s ním sedávali, ukazuje syn Jiří v dobových záběrech; zároveň však dodává, že podle otce byli jeho věhlasní kamarádi „divoši“.
Ani místopisné prvky nectí jasný řád, od malířova milovaného harmonia, jež se s ním stále stěhovalo, dospěje vyprávění k vile, kterou rodině zabavil komunistický režim, odtud k náhradnímu bytu na Hradčanech, kde Jiří Mucha pořádal pověstné bohémské večírky, a zase zpět do města nad Seinou k průlomovému setkání Alfonse Muchy s herečkou Sarah Bernhardtovou, jejíž divadelní plakát jej vynesl na mezinárodní výsluní. A kdesi mezi tím padne i zmínka o umělcově přijetí mezi svobodné zednáře.
Kopni ji!
Spousta zajímavostí se ztratí v dramaturgickém chaosu, jiným naopak prospívá stylizace syna, jenž otcovy zápisky zpochybňuje: „Kdoví jestli to tak opravdu bylo.“Nejednoznačnost přijde ke slovu zejména v poslední kapitole, jež se věnuje vztahu Alfonse Muchy k ženám: jejich krásu oslavoval, ale v soukromí byl prý před nimi vždy ve střehu, dokonce synovi radil: Kdykoli se nějaká přiblíží, kopni ji! Paradoxně jako by si film o Alfonsu Muchovi přivlastnil jeho potomek Jiří, jenž proti otcově vlastenčení staví svůj příklon k avantgardě. Jenže to už by byl jiný příběh.
65 %
Svět podle Muchy Česko 2020