Trpišovský: Fotbal čeká průšvih
V první fotbalové lize trénuje teprve pět let, ale už ji dvakrát se Slavií Praha vyhrál. „Na fotbal se kvůli covidu řítí velký průšvih, “říká Jindřich Trpišovský.
Ve středu ho čeká zápas o půl miliardy korun. Když fotbalová Slavia přejde přes dánský Midtjylland do hlavní soutěže Ligy mistrů, bude to další velký životní úspěch trenéra Jindřicha Trpišovského. „Jsem o něco zkušenější, posledních pět let jsem hrál play off evropských pohárů,“říká muž, který se z trenérského nadšence postupně vypracoval mezi nejmodernější a nejuznávanější odborníky Česka. „Klidně bych tu práci dělal za 14 tisíc korun měsíčně,“směje se.
V sobotu jste porazili Slovácko, což byla vaše stá ligová výhra v roli trenéra, na tiskovce jste říkal, že se přesto pořád cítíte jako ligový začátečník. V čem?
Celý život žiju fotbalem. A většinu z něj jsem pozoroval ligu zpovzdálí. Byl to pro mě hrozně vzdálený svět. Bral jsem jako svátek, když jsem potkal ligového hráče. Trénuji 24 let, ale v ligové společnosti se pořád cítím jako začátečník. Vidím
v lize spoustu hráčů, které jsem sledoval jako fanoušek. Třeba Tomáš Hübschmann v Jablonci. Nebo trenéři. Zkušení pánové. Bob Páník, Venca Kotal. Vlastně všichni trenéři okolo. (směje se) Služebně jsem v lize skoro nejmladší. Těch pět let v ní je strašně krátká doba, když je člověk v neustálém kolotoči bez pauzy. Když mi náš tiskový mluvčí říkal o tom milníku, tak jsem jen kroutil hlavou: Sto výher, to není možný! Naposledy jsem zaregistroval sté ligové utkání, to jsem si říkal – to je něco. Ale nyní jsem to úplně minul, tím spíše teď, když je ve fotbale velká covidová bublina. Pracujeme pořád.
Teď jsme to počítali, dneska (neděle – pozn. red.) jsem viděl sedm fotbalů.
Také jsem koukal na dva zápasy britské Premier League. Jenže s prázdnými tribunami soutěž ztratila kouzlo. Baví vás teď vůbec koukat na zahraniční fotbal?
Určitě to není taková zábava, ale řekl bych, že si začínám zvykat. Začátek bez diváků byl hrozný. Jak jsme vždy nadávali na českou ligu a říkali: V zahraničí plný stadiony, skvělá atmosféra. Najednou tam ten fotbal není tak rozdílný. Lidi tam nejsou, hra najednou vypadá jinak, ani výkony nic extra, pro ty hráče je to určitě těžší. Prázdné tribuny na ně působí. Myslím, že fotbal je teď pomalejší, než když vás žene 60 tisíc lidí. Je v něm více kombinace, není tam tolik náběhů, přímočarosti. Minulý týden jsem koukal na West Ham proti Arsenalu, to byl příšerný zápas. Kdyby tam nehrál Tomáš Souček, tak jsem ho ani nedokoukal.
Ve středu hrajete odvetu o Ligu mistrů s Midtjyllandem, údajně „nejmodernějším týmem na světě“, kde se vše řídí na základě dat a pravděpodobnosti. Majitel klubu říká: Když budete hrát dle našich dat, je pravděpodobné, že budete úspěšní, tedy pokud neberu v potaz faktor štěstí. O kolik procent dokážou reálně zvýšit úspěšnost týmu datové analýzy?
Jsem na data také vysazený, ale pořád si myslím, že to je jen pár procent. Je to až moc zmedializované. Mluvil jsem s některými hráči z Česka, kteří v Midtjyllandu hráli. Všude se píše, jak detailně pilují standardní situace, ale ti hráči vám řeknou, že se to nijak extra nevymyká Česku. Určitě podle dat jedou, mají analytické třípatrové centrum, ale jedna věc jsou data, ale pak jsou tam určitě lidi, kteří vizuálně rozhodují, jestli je hráč skutečně dobrý. Moderní metody budou prostupovat každým týmem, fotbal je pozadu oproti hokeji, basketbalu, americkému fotbalu – ale tam zase všude mají pauzy, možnost aplikovat informace. Ve fotbale si nemůžete vzít oddechový čas a vykládat: Musíme hrát přes pravou stranu, protože data ukazují, že tam proniká nejvíce přihrávek. Data jsou jedno z hledisek, ale fotbal se nedá spočítat, jako některé jiné sporty.
Jaké to je, mít před sebou zápas o půl miliardy? Je to jiné než minule?
Všichni si uvědomují vážnost zápasu. Jenže čím více si to připustíte, tím víc vás to sváže. To se nám trochu stalo v prvním zápase. Naštěstí už máme zkušenosti, hraju pátý rok po sobě play off evropských pohárů. Ale je to padesát na padesát. Midtjylland je dánský mistr, jednoznačně ve třetím předkole vyřadil švýcarského mistra. Před čtyřmi lety tam v Evropské lize prohrál i Manchester United. Když si to hodíte na papír, je to prostě padesát na padesát.
Může to být další z řady vašich trenérských úspěchů, přitom na ligové úrovni jste fotbal nikdy nehrál. Dal vám někdy nějaký hráč najevo, že proto tomu nemůžete rozumět?
Já jsem fotbal hrál celý život, ale ligu ne. A s tímhle jsem se setkával jako trenér dřív, na nižší úrovni. Na ligové ne, protože tam jsou hráči chytří. Za týden, za čtrnáct dní vycítí, jestli tomu rozumíte, jestli máte týmu co dát. Když mi bylo asi deset let, tak nizozemský hráč Marco van Basten v rozhovoru řekl: Z deseti trenérů, kteří přijdou k týmu, mu pět uškodí, čtyři nic nezkazí, jen jeden mu pomůže. To se mi vrylo do paměti. Takže hráči vědí. Ale je to hodně křehké, můžete se dva měsíce snažit skvěle, ale pak něco hrozně pos...te a už se to nedá vrátit (směje se).
Musel jste tedy celý život dokazovat, že na to máte?
Ano. Každý se na mě díval s despektem, zvláště v začátcích. Já vlastně pořád někde začínal. U dorostu, v dorostenecké lize, v dospělé divizi, v dospělé lize... Když přijdete jinam, tak vás lidi zase neznají. A zase začínáte. Když jste Pepa Chovanec nebo Pavel Kuka, tak řeknou: To byli fotbalisté! Vědí, o koho jde, a čekají, co předvedou. To já, Trpišovský, jsem vždy musel se čtyřnásobnou snahou vysvětlovat vedení, proč chci na soustředění tam a za takové peníze. Pořád vás někdo kontroluje. Ale to mi pomohlo. Stejně, jako když se ptali: Zvládne to? Tedy: Zvládne druhou ligu? První ligu? Evropskou kvalifikaci?
Velký klub jako Slavia? Zvládne kvalifikaci Ligy mistrů?
Všechno jste zatím zvládl.
No jo, ale jsem furt na špičkách. (směje se)
Líbí se mi, že se svěřenci, kteří jsou fotbalově jinde, na trénincích hrajete bago. Když jste uprostřed, musejí si s vámi přece dělat, co chtějí.
To je jasný. Mají vždy radost, když mě tam utopí. Zatím to s nimi zvládám, až to nebudu stíhat, tak tam nepolezu. Ale je pravda, že když jsem přišel do Slavie a viděl ty hráče, říkal jsem si: Mám tam vůbec lézt? To už nevylezu. Poprvé jsem s kluky bago hrál, když jsem si je na kondičním soustředění pěkně utahal. Tak jsem si zvedl sebevědomí.
Soustředění teď budete mít v podstatě celý rok, když to přeženu, protože vás čeká častý pobyt na hotelu, uzavření v covid bublině, rodiny jste teď neviděli už přes týden. A bude to pokračovat. Navíc se zase snížil počet fanoušků na zápasech, je to taková trudná demoverze fotbalu. Co říkáte na opatření představená ministrem zdravotnictví Romanem Prymulou?
Zaprvé: My se musíme přizpůsobit tomu, co kdo nařídí, a respektujeme to. Bohužel, si to doba žádá. Na druhou stranu, je mně hrozně líto, že lidi můžou téměř všude, a ne na sportovní akce. Když byl nouzový stav, tak dobře. Nikdo nikam nechodil. Dnes se dá jít do obchoďáku plného lidí, který je navíc pod střechou. Fotbal se hraje na čerstvém vzduchu a lidi na něj nemůžou? Sport tím strašně trpí. Proč zrovna on? Krvácí mi srdce, když vidím, kolik lidí tam chce přijít, ale není to možné. Přitom proti našemu hotelu zrovna teď byly trhy, hlava na hlavě, narváno... Je to smutný. Navíc trochu plavu v počtech, proč dva tisíce, a ne pět tisíc diváků, když máme stadion pro dvacet tisíc, kde se můžou roztáhnout? Nevím. Je to jako ve všem, každý to bere ze svého pohledu. Na fotbal se řítí velký průšvih, určitě ho to finančně poznamená do budoucna.
Vy jste ale nedávno podepsal ve Slavii novou smlouvu, některá média se začala předhánět v tom, jak vysoký máte plat. Milion měsíčně, dva miliony. Jaké to je, když váš soused z novin ví, kolik berete?
Hlavní je, že ty informace jsou dost zkreslené. Nemůžete chodit barák po baráku a vysvětlovat, že to tak úplně přesně není, že jste navíc OSVČ, že daníte. Je to jako s Ligou mistrů – jak si to připustíte. Horší je tahle situace pro moje okolí, které to pořád poslouchá, třeba syn ve škole. Určitě je to stinná stránka, já přitom žiju normální život, jako jsem žil předtím. Kdyby mi šlo jen o peníze, odejdu do zahraničí.
Nebylo by lepší, aby se to vědělo veřejně jako v USA – tedy platy hráčů i trenérů? Nebo na to nejsme připraveni?
Platí totéž jako u té předchozí otázky. Okolí, pomluvy a hlavně závist. Myslím, že na to prostě nejsme připravení. Někdo fotbalistům ty peníze dal. Já mluvím pořád o tom, že jsou tu obory, které jsou podhodnocené. Doktoři, hasiči, profese, které jsou důležitější. Ale když vám ve fotbale dají peníze, je to špatně? Proč mají ty nadávky odnášet fotbalisté? Kdysi jsem to dělal zadarmo, deset let jsem měl plat čtrnáct tisíc měsíčně, tuhle práci bych dělal i tak. Klidně za stejných podmínek.
Od kolika let by měli nadějní kluci brát za fotbal peníze?
Když jsem začínal trénovat v dorostu, mělo agenty pár svěřenců. Když jsem tam končil, měli agenta všichni. A teď ho mají už i mladší žáci a pořád se to posouvá. Ale těžko se paušalizuje. Jde hodně o typ hráče. Máme tu Davida Zimu, devatenáct let, když bude brát tři tisíce nebo tři miliony korun měsíčně, bude pořád stejný. Když šel Milan Baroš jako hodně mladý do Anglie, nechal si jen část platu a tu další si zmrazil, aby na ni roky nemohl sáhnout. Alex Král si v Moskvě sice koupil lamborghini, ale pořád je to Alex, nezměnil se, nezamotalo mu to hlavu, je to jeho životní styl, navíc úspěšně investuje. A pak jsou samozřejmě kluci, se kterými to zamává. V devatenácti letech mají přemýšlení desetiletých. Je těžké to ustát.