Nebyl to oslnivý běh, ale jsem spokojený

Jak jsem si v minulé zpovědi slíbil, tak jsem i vykonal – při tradičním Archivním běhu v oboře Letohrádku Hvězda jsem dokázal, že „ještě nejsem mrtev“, při koncertu Martinů kvarteta s klavíristou Karlem Košárkem jsem zase potěšil svoji duši. Jsem rád, že jsem se obou akcí zúčastnil. Koronaviru se přizpůsobit musím, ale zcela přestat společensky žít? To by nebylo dobré. Věřím totiž, že určitá péče o tělo a duši podpoří vlastní imunitu.

Pro přespolní běh bylo ideální počasí. To ocenili i organizátoři paralelně probíhajícího orientačního závodu, jehož rychlým účastníkům jsem na stezce uhýbal z cesty. Mně totiž o nějaký skvělý čas nešlo, chtěl jsem si jen vyzkoušet, co ještě mám v nohách. Dřív jsem si svoji fyzickou kondici ověřoval v závodech s mými mladými veslaři a veslařkami na newyorském Long Islandu. Moje účast byla důležitou částí mé motivace – když to dokáže trenér, dokáže to každý. Pro ně to bylo dobrovolně povinné.

K Archivnímu běhu jsem se vrátil po pětileté pauze. Nebyl jsem si jistý, jak ho zvládnou moje nohy a plíce. Po pětasedmdesátce ještě nějaká síla je, ale dech, ten jako když se někam vytratil.

Před startem jsem vyhlížel „protivníky“. Při řeči s mužem na pohled mé generace jsem se odvážil zeptat, kolik je vám? Šedesát. Jejda, a já jsem si myslel, že on je tu po mně nejstarší a že si ho budu muset držet v dohledu. Co se dá dělat? Snad mi to pořadatelé odpustí, když na mne budou v cíli čekat.

Abych nepřekážel, na startu jsem se postavil do poslední řady. Vyrazili jsme. Oni jak ten jelen, co je někam střelen, za nimi s odstupem já a jedna vysokoškolačka. Ta se mi pak svěřila, že je dobrovolná medička závodu. S námi ještě běžel hlavní pořadatel.

Naše trojice se držela pohromadě až do místa, kde stezka ostře klesá. To mně připomnělo můj dávný závod, kde jsem z kopce doháněl čas ztracený při funění do dlouhého stoupání. A tak jsem jim utekl, abych svůj náskok později ztratil v krátkém, ale ostrém krpálu. Ten jsem si dovolil jít. Víc než rychlou chůzi mi v té chvíli plíce nedovolovaly.

Nejhorší byl závěr závodu, kdy se stezka mezi stromy nekonečně vlnila podél zdi parku. Za každým ohybem jsem viděl cíl. Kam ten ale zmizel? Konečně, cílová rovinka! V té jsem před lety za potlesku mých svěřenců dokázal zrychlit. Tentokrát, s potem kapajícím z brady, jsem na nikoho žádný dojem dělat nemusel a ani nechtěl. Nebo, přesněji, nemohl?

Doběhl jsem třetí od konce. Super! Tradičně jsem se v mé kategorii umístil na konci první třetiny závodníků, tam jsem férově patřil. Zde jsem byl sám, ale zcela spokojený, bez tlaku a soutěživého očekávání.

A tak to má být. V závěrečné fázi života není dobré se příliš porovnávat se svými vrstevníky. Není dobré se cítit vítězně, když nevíme, čím člověk méně úspěšný než my prošel, co prožil, jaké nehody a karamboly má za sebou. A podobně není třeba se trápit, když nás někdo třeba i starší předběhne. Kdo ví, může to být bývalý maratonec, který si s novou kyčlí jen ověřuje, jak na tom je. Třeba je i rád, že vůbec ještě může běhat, zadýchat se, zapotit, na pivko s přáteli se těšit.

Na zmínku o koncertu mi zde nezbývá místo. Jen tedy toto: při poslechu klavírního kvinteta č. 2 od Bohuslava Martinů a dvou kvartetů od Tomáše Svobody jsem zapomněl, že mám přes nos a ústa roušku. Tak mne hudba zaujala. Přispělo k tomu i komorní prostředí kostela sv. Vavřince na Malé Straně. Děkuji za ten zážitek festivalu Americké jaro.