V Karabachu se kříží ruské a turecké zájmy
Arméni i Ázerbájdžánci mají podporu mocných spojenců
JEREVAN, BAKU Do konfliktu těžkého kalibru už se zapojilo dělostřelectvo, tanky i helikoptéry, ztráty z obou stran rychle rostou. Dekády dřímající konflikt mezi Armény a Ázerbájdžánci se opět rozhořel s plnou intenzitou.
Utrpení civilistů není na záběrech z míst bojů vidět, dá se jen tušit. Obě strany už hlásí stovky zabitých či zraněných nepřátel. A také civilní oběti.
Náhorní Karabach, nevelké arménské území zhruba o rozloze Pardubického kraje, které ponechala stalinská „logika“v někdejším Sovětském svazu pod správou Ázerbájdžánu, se v posledních dnech opět připomněl.
Co vypadá jako konflikt nevelkých rozměrů, by mohlo brzy vzplanout ve vážnější krizi.
Obě strany se totiž mohou spolehnout na podporu ze zahraničí. V tom se skrývá velké riziko.
Konflikt eskaluje
„Ze všech dosavadních signálů je patrné, že konflikt dále eskaluje,“říká analytička Olesya Vartanynanová z neziskové agentury Mezinárodní krizová skupina.
Baku spoléhá na Turecko, Jerevan zase na Rusko i svou početnou diasporu na Západě.
Nové boje znervózněly i Evropskou unii, do které míří z oblasti důležité energetické trasy.
Náhorní Karabach už ovládají přes čtvrt století křesťanští Arméni, Ázerbájdžán s převážně muslimskou populací se s tím ale odmítá smířit. Když má pocit, že mezinárodní diplomacie se dlouho vleče, neváhá připomenout své nároky pohraničním konfliktem. Ten poslední větší, před čtyřmi roky, trval asi čtyři dny. A tentokrát?
Naladění k bojům delšího rozsahu je nyní mnohem větší. Přejí tomu vnější podmínky.
Koronavirová krize brzdí snahy o diplomatické urovnání. O to víc jsou slyšet bojovná prohlášení.
Erdogan nabízí pomoc
„Možná si Ázerbájdžánci řekli, že nastala ta správná chvíle pro vojenskou operaci, během níž se pokusí dosáhnout územních zisků a vynutit si další jednání z pozice síly,“míní znalec kavkazského regionu Laurence Broers.
Turecko, které považuje všechny turkické národy na východ od Kavkazu za jakési své blízké bratrance, ani nepředstírá nestrannost v konfliktu. Prezident Recep Tayyip Erdogan se vyjádřil, že Turecko stojí „všemi prostředky a celým svým srdcem“na straně Ázerbájdžánu. Současně ujistil, že jeho země je ochotna Ázerbájdžánu pomoci takovou formou, „jakou bude sám chtít“.
Arméni spoléhají tradičně na Rusy. Nic jiného jim ani nezbývá. Často ukazují zahraničním návštěvám v metropoli Jerevanu, jak okolo jejich národního symbolu, hory Ararat, přelétají turecké stíhačky. Ararat leží na hranicích s Tureckem, které má Jerevan nebezpečně blízko v zádech.
Arméni mají vedle Ruska i podporu Spojených států či Francie, v obou zemích žije početná diaspora, která tam přesídlila hlavně po tragických masakrech arménských obyvatel v někdejší osmanské říši. Ale zatímco západní sympatizanti jsou daleko, Rusko umístilo do Arménie svou vojenskou posádku.
Je to naše území
Argumenty Ázerbájdžánu se točí kolem neporušitelnosti hranic. Náhorní Karabach považuje Baku za své území, ze kterého chce „vetřelce“vyhnat. Geografie regionu mu nahrává. Nevelká Arménie je Tureckem a Ázerbájdžánem obklíčena téměř ze všech stran, pro obchod jí zbývá jen úzký koridor do Íránu na jihu, s Gruzií nemá nijak obzvláštní vztahy. Arméni v podstatě nemají kam ustupovat, z toho plyne jejich lepší bojová morálka.
Ázerbájdžánci zase mají dost peněz z ropy a plynu, aby si mohli nakupovat moderní zbraně.
A také islamistické žoldáky. Podle západních listů verbovalo Turecko džihádisty v syrské povstalecké provincii Idlib, odkud posílá arabské válečníky do Ázerbájdžánu.
Rusko a Turecko měly v Sýrii zcela opačné zájmy, Rusko podporuje Bašára Asada, Turci jeho oponenty. Obě země se ale vždy dokázaly dohodnout a uhasit možné konflikty. Vzájemné čilé obchodní výměně a spolupráci nebrání ani fakt, že Moskva i Ankara proti sobě stojí i v rozdělené Libyi.
Velmi nepříjemně vyznívá konflikt pro Evropskou unii, která stěží na čas uhasila hrozící konflikt s Tureckem ve východním Středomoří, kde si Turci nárokují řecké pobřežní vody. Vzápětí je tu další výzva: Může Evropská unie pomoci zklidnit ambiciózní Turecko a přivést obě zakavkazské země zpět k jednacímu stolu?