Zamrzlý konflikt a hra o ropu

Mezi Armény a Ázerbájdžánci opět propukl boj o Náhorní Karabach. Nejde v něm jen o primitivní vzájemnou nenávist muslimů proti křesťanům, ale i o energetickou bezpečnost nadnárodních hráčů.

Vblízkém okolí Evropy vypukla další válka. Po nedávných šarvátkách se znovu rozhořel zamrzlý arménsko-ázerbájdžánský konflikt o sporný Náhorní Karabach. Formálně nezávislý arménský státeček, který nikdo pořádně neuznal. Hornatý celek zformovaný na základě desítek tisíc obětí regulárního vojenského zápasu z přelomu 80. a 90. let i příslušných etnických čistek.

Tento nový, lépe řečeno staronový konflikt, anebo ještě lépe: jen jeho další fáze, je především přesvědčivým svědectvím o reálné geopolitické síle Evropské unie. Případně s ním úzce provázané Atlantické aliance. Klasik by řekl, že jsou chabrus, jelikož je těžké si nevšimnout, kdo pravidelně stojí v pozadí nevybíravých měření sil, jež přispívají k destabilizaci okolí našeho regionu: Sýrie, Lybie či nyní Kavkazu.

Jde o Erdoganovo Turecko, kterému stačí, aby vyjádřilo ochotu vstřícně rokovat na brzkém summitu s EU a již není myslitelné, aby se vůči němu byť jenom zvýšil hlas. Nedejpánbu vyhlašovaly sankce. Ačkoli si o to ankarský autoritář už hezky dlouho svým vyzývavým jednáním vůči okolí říká.

Může si to hravě dovolit. Unijní blok starého kontinentu se z velké části vlastní vinou octl ve spoustě problémů. Mimo jiné se vmanévroval i do jisté bezpečnostní závislosti na maloasijské velmoci. Reálnou alternativu k ní nemá a výsledkem se stal opravdu důkladně trapný dvojí metr při uplatňování výsostných humanitárních zásad anebo obrany demokratických principů v zahraniční politice EU.

Turecká republika už dávno fakticky rezignovala na nějakou „družbu“s Evropany a předchozí prozápadní ambice tamější prezidentská klika převrstvila velikášskou koncepcí pošilhávající po éře před Kemalem Atatürkem, který z principu odmítal zahraniční dobrodružství nového Turecka.

Turecké hrátky

Agitace údajně mnohaletým ponižováním tureckého národa ze strany zpupného Západu či „starou slávou osmanskou“v Malé Asii frčí. A když se nedaří ve vnitřní politice, opěrným bodem se stávají velkohubé variace na novoosmanskou politiku.

Říkává se někdy, že nacionalismus je posledním útočištěm ničemů. Velmi případným dokladem úsloví jsou výhrůžky a porušování mezinárodního práva v oblasti rozděleného Kypru či Řecka, dvou členů EU. Eventuálně rozdmýchávání různých krveprolití. Ostatně islamističtí veteráni ze syrských bojů se jedině v Libyi „udat“nedají.

Týká se to patrně, jak již bylo naznačeno, rovněž Náhorního Karabachu. Těžko přece o Erdoganovi pochybovat! Po nedávných úspěšných demonstracích bojového bratrství Turků s Ázerbájdžánci by byl sám proti sobě, kdyby nadále neposiloval vlastní popularitu bojem s tradičními nepřáteli, křesťansko-ortodoxní Armény.

Ti mimochodem mají pádné historické důvody se některých svých sousedů k smrti bát. Arménská genocida, oficiálně zdůvodňovaná (ozbrojenou) kolaborací Arménů s Ruskou říší, náleží mezi nejhroznější události 20. století, přičemž Ankara se k ní kategoricky odmítá znát.

Nemělo by uniknout pozornosti, že obviňuje-li právě Baku souseda z agrese, slova tureckého prezidenta nechtěně vyznívají načisto opačně: „Ázerbájdžán čekal 30 let na vyřešení tohoto problému, teď se rozhodl konat sám. Okamžité osvobození ázerbájdžánských území okupovaných Arménií otevře cestu k míru a stabilitě v regionu. Krize v regionu, která začala okupací Náhorního Karabachu, musí skončit.“

Oba oficiálně znesvářené národy (vzájemně se pravidelně démonizující) mobilizovaly, nasadily těžké zbraně a volají na pomoc mezinárodní společenství. Především tedy své patrony, Tureckou republiku a Ruskou federaci. Moskva chápe Jižní Kavkaz také jako důležitou nárazníkovou zónu.

Ruský protektorát

Tudíž má dokonce na arménském území garnizonu, představující podstatný prvek při garanci bezpečnosti země. Faktického protektorátu Ruska.

Situace v oblasti, kde se poměry vyostřily hlavně „péčí“místních sobeckých elit ještě koncem existence SSSR, ovšem neznamená pouze další konfliktní linii mezi zájmy Ruska a Turecka. Kdepak.

Do místních problémů má také „co mluvit“nedaleký Írán – expanzivní islámský stát s významnou ázerbájdžánskou minoritou, který však pravidelně podporuje křesťanské Armény proti Azerbájdžánu.

Místní záležitosti jsou tedy zjevně notně komplikované a delikátní. Daleko přesahující území regionu. Na každý výkyv složitého přediva siločar tím citlivější, že se například aktivity Teheránu nevztahují pouze k úsilí omezovat vliv Turků, nýbrž i „arcisatana“– Spojených států amerických.

Mimo jiné také z jejich dlouhodobého podnětu existují v dané oblasti značně pokročilé snahy o vyvážení vlivu ruského plynu v Evropě jeho ázerbájdžánskou alternativou.

Nejrozličnějších pohnutek k neklidu mezi Armény a Ázerbájdžánci vidíme přehršel, od primitivní lidové nenávisti po energetickou bezpečnost nadnárodních hráčů. Těžko jen vypočítat. Ale ignorovat je nelze. Zvláště je-li patrné, jak úzce se nás dotýkají.

Existují významné snahy vyvážit vliv ruského plynu v Evropě tím ázerbájdžánským.