Rychlá proměna v nerudného dědka. Fáze I
Přiznávám, ke zcela vyrovnanému, klidnému člověku mám tak daleko, jako je to z Berouna na Mars. To přeháním. Ne, že bych byl letora mimořádně prudká, jsem vznětlivý spíše nadprůměrně. S přibývajícím věkem se to zhoršuje, obávám se, že směřuji k pověsti nerudného dědka. Ale to je snad ještě daleko přede mnou.
Nicméně čím dál častěji pociťuji, že stačí souběh nekomfortních okolností – někdy poslouží jako spouštěč obyčejné špatné počasí – a k nezdravému naštvání mám blíže, než bych chtěl.
Když jsem včera ráno vezl děti do školy, přihnala se od východu gigantická mokrá oblačnost, ze které se spustil vytrvalý déšť. Ano, podzimní plískanice k podzimu patří. Ale po nedávném babím létě mi včera přišlo, že je hnusněji, než je potřeba. Mračil jsem se a na Radiožurnálu poslouchal Zelenou vlnu, pořad pro řidiče, který zrovna slaví 46 let. Že je Zelená vlna mladší než já mě nenaštvalo, jen překvapilo. Co mě vytočilo, byla aktuální zpráva o stavu dopravy v hlavním městě, uvedená větou: „Celá Praha je dnes ucpanější než obvykle.“Následoval výčet kolon na příjezdech do města, informace o regulaci tunelů, přehled míst, kde je to v Praze právě nejhorší. Nepřekvapilo mě, že většina vyjmenovaných ulic se nacházela mezi mnou a zaměstnáním, do něhož jsem směřoval.
Na hranici Středočeského kraje a Prahy mě rozzlobilo, co jsem spatřil venku. Po obou stranách silnice se válely igelitové pytle plné odpadu. Ideální základ pro vznik černé skládky. To se to někomu vážně vyplatí? Ušetří pár stovek za skládku, ale kdyby je při tom někdo načapal, hrozila by jim pokuta 50 tisíc. Každopádně jsou to neskutečná prasata.
S novou dimenzí naštvání se blížím k ucpané Liberecké ulici na úrovni Proseku, v rádiu oznamují, že kolona začíná na D8 čtyři kilometry před Prahou. Příčina kolapsu: kolony kolem Barrandovského mostu. Přestože se právě nacházím nějakých dvacet kilometrů od nejvytíženější pražské tepny, jsem zaseklý v nekonečné řadě aut. Holt, když je zácpa u „Barranďáku“, musí v Troji zavřít vjezd do tunelu, aby se v něm nehromadily automobily. Situace je tak beznadějná, že mě naštvání pomalu opouští. Střídá jej letargie. Už mi ani nevadí arogantní dravci za volantem, kteří předjíždějí odstavným pruhem, nebezpečně se tlačí mezi pojíždějící auta, zkrátka se chovají jako čuňata. Jsem náhle klidný, jak se má ovšem brzy ukázat, je to pouhé zdání.
V rádiu přestanou na chvíli vysílat jobovky z pražských ulic a zařadí příspěvek o pondělním koncertu skupiny Lucie na Výstavišti. Namísto prosté recenze, jestli bylo vystoupení dobré, nebo špatné, vyslechnu barvitou reportáž, která mi přivodí novou zlost. Kvůli epidemii nemoci covid-19 směli pořadatelé prodat maximálně dva tisíce lístků k sezení, diváci museli mít roušky.
Nějaká dáma si v reportáži nejprve povzdechla, že s rouškou se špatně zpívá. Vzápětí si dva mladí lidé, předčasně opouštějící koncert s respirátory na ústech, stěžovali, že 80 procent lidí sňalo ochranu dýchacích cest hned na začátku vystoupení. Bezva. Pak se nemůže nikdo divit, že se nemoc šíří, jak se šíří. A že se každou chvíli po nárůstu počtu pozitivních testů vydávají nová opatření a zákazy. Zaklel jsem krucinál himlhergot nebo něco peprnějšího a rádio raději vypnul.
Cesta do zaměstnání trvala o hodinu a čtvrt déle než obvykle. V práci jsem vzal do ruky Mladou Frontu DNES a četl hlavní titulek: „Začíná oprava Barrandovského mostu. Pět let uzavírek.“Spánková tepna se mi rozbušila. Pět let uzavírek! Zdá se, že se nerudným dědkem stanu dříve, než bych čekal. Sakra.