Nejsem disidentský hlas z Wu-chanu
Čínská spisovatelka Fang Fang běžně rozhovory nedává. Od vydání Deníku z Wu-chanu jsou pro ni rizikem. V rámci českého vydání ale učinila výjimku.
Rozhovor vznikl korespondenčně a přeložila jej Zuzana Li, která do češtiny převedla i Deník z Wu-chanu. Fang Fang v něm píše o chaosu a strachu, který ovládl její rodné město během koronavirové karantény. Autorka otázek Chan Kchuej dlouhodobě žije v Praze a v rámci ICA, s. z., organizuje kulturní akce.
Celý život píšete fikci. Byla práce na deníku výrazně odlišná?
V prvé řadě chci znovu zdůraznit, že jsem nikdy neměla v plánu napsat deník. Sbírala jsem materiál pro plánovaný román Zápisky z uzavřeného města. Tedy faktické informace a vlastní pocity, které jsem měla v úmyslu literárně zpracovat.
Říkala jsem si, že to, co zažíváme, není žádná maličkost a někdo by to měl zaznamenat. Dnes si uvědomuji, že kdybych skutečně ten den nezapsala, co se stalo, na spoustu věcí už bych si nevzpomněla. Psaní denních záznamů se pochopitelně od románů značně liší. Psala jsem po pravdě, soustředila se na fakta a nevěděla, co přinese další den.
Jak se na epidemii díváte dnes?
Své záznamy o dění ve Wu-chanu jsem začala psát proto, že se mé město, můj domov, se kterým jsem bytostně spjata, ocitlo ve výjimečné situaci. Uzavřít deset milionů lidí do karantény bylo bezprecedentní rozhodnutí. Moje přirozenost mi velela zapsat události jednak pro všechny, kteří jsme uvázli ve městě, a jednak dát vědět světu tam venku, co se děje uvnitř, když je mezi námi neproniknutelná zeď. Později jsme zase chtěli vědět, jak k tomu došlo, že se nebezpečný virus tak rozšířil, čí chyba to byla, kdo za to může, že musíme trpět. Na některé otázky nemáme odpověď dodnes.
Sledujete, co se děje i jinde?
Sledovat něco z dálky a prožívat to ve vlastním domově je rozdíl. Když vidím ve zprávách nebo na sociálních sítích, co se děje v dalších zemích, pochopitelně mě to nenechává chladnou. Je to podobné, jako když tehdy jiní soucítili s námi ve Wu-chanu. Lidé zakouší epidemii na různých místech různými způsoby. A média pochopitelně vybírají dle svého, jaký příběh zveřejní a jaký ne, sledují své cíle. Oficiálním zprávám nevěnuji velkou pozornost, když už, tak raději osobním příběhům. V březnu jsem psala o naději, že se lidé v boji proti viru spojí, ale dnes je vidět spíš opak. Mám pocit, že virus je mnohem víc využíván k rozdmychávání nenávisti, než že by působil jako motivace zanechat vzájemných sporů a spolupracovat.
Jak vnímáte veřejné útoky vůči vaší osobě?
Ty reakce byly naprosto absurdní! Člověk uvázne zavřený ve městě, kde zabíjí neznámý virus, dva měsíce píše o epidemii, a pak ho začnou atakovat za to, že je „západní špion, zaprodanec a zrádce vlasti“? Jaká společnost to musí být, že nedokáže tolerovat hlas, jako je ten můj? V mých poznámkách není dohromady nic podvratného, už vůbec to není žádný disidentský hlas, jen jsem neopěvovala vůdce a stranu, nepodlézala jsem moci. Nic víc. Psala jsem o svém smutku, o problémech, které s epidemií vypluly na povrch, kritizovala jsem nedostatky v řešení problémů. A důrazně jsem trvala na potrestání viníků. To se přece rozumí samo sebou!
V ideální společnosti asi ano.
Dodnes ty útoky vůči mé osobě nechápu. Taky mě zaráží, že po čtyřiceti letech reforem a uvolňování poměrů v zemi u nás není tolerance vůči tak jemnému hlasu, jako je ten můj. To má náš veřejný prostor tak úzké vymezení? Svoboda projevu je až takto omezená? Není mnoho lidí na světě, kteří ustojí líté veřejné útoky. Navíc když se člověk stane živým terčem internetu, dopadne to i na rodinu a přátele. Mám obrovské štěstí, že v rodině nemáme podnikatele ani funkcionáře, ani já jsem nikdy žádnou moc neměla, takže na nás nemůžou najít nic nezákonného. Nemusíme se bát, že na nás vytáhnou něco, za co by nám mohli dělat problémy. Rozhodně tedy nelituji, že jsem deník napsala. Jsem naopak ráda. Jinak by se o mnohých lidech a událostech nikdo nedozvěděl.
A jak se vám daří dnes?
Zdaleka není všechno za mnou, takže se snažím co nejvíce načerpávat síly. Letos mi měl na jaře vyjít nový román, ale nakladatelství vzhledem k problémům vydání odložilo na neurčito. Dotisky a další vydání mých starších věcí jsou u ledu. V časopisech mi teď už nic neotisknou. Zákaz vydávání je pro spisovatele obrovský trest. Média mají zakázáno se mnou komunikovat. Osobní rozhovory na sítích jsou okamžitě mazány a blokovány. V novinách se nesmí objevit mé jméno, mazány jsou dokonce zmínky o čemkoliv, co se mnou souvisí. Nevím, jestli to je nařízení shora, nebo jestli to je rozhodnutí vedení jednotlivých médií ze strachu před problémy. Naštěstí jsem trpělivá. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet. Pořád věřím, že Čína nepůjde cestou eskalace k další kulturní revoluci.