Kde Corpus Christi uzemní, Disco jen vyšumí
Když dva dělají totéž, není to vždy totéž, dokládají přírůstky kin. Ačkoliv oba vyprávějí o mladých a víře, jeden svou silou ochromí, kdežto druhý rychle vyprchá.
Corpus Christi 80%
Kdo už dlouho v kině postrádá pocit, který člověka přibije k sedadlu, uzemní, ohromí a očistí, má nyní příležitost. Režisér Jan Komasa se ve snímku Corpus Christi hlásí k nejlepší tradici polské vlny morálního neklidu, přitom však ve stylu současného trendu antihrdinů a ještě s odkazem ke skutečné události.
Mladík z nápravného ústavu pro mladistvé vskutku neposkytuje příliš důvodů k divákovým sympatiím. Že zatoužil stát se knězem, což mu trestní rejstřík nedovoluje, může být jen prchavý nápad, ostatně po propuštění se rozhodně svatě nechová a náhoda, díky níž zastoupí v odlehlém městečku místního faráře, se zrodila z klukovské frajeřiny. Jenže když se falešný duchovní začne v komunitě postižené nedávnou tragédií zabydlovat, zažije jednak opojný pocit moci na způsob lokální superstar, jež dokáže manipulovat s lidmi, jednak poznání, jak ošidné jsou světské soudy a jak trnité hledání spravedlnosti tam, kde za lynčem stojí bolest.
Ruší jen karikatura starosty a očekávaný okamžik pravdy, nicméně film graduje strhující paralelou Jidáše a ukřižování. Silné až k nevíře.
Disco 50%
Norský příběh konfrontuje s Bohem
pro změnu mladou dívku, taneční šampionku disco a hvězdu neméně estrádních kostelních produkcí, která při prvním neúspěchu začne hledat východisko v jiné náboženské sektě. Náchylnost k experimentům zahánějícím přirozenou nejistotu dospívání sice film postihuje, ale v kresbě církví se uchyluje k umělým krajnostem, v rodinném zázemí dívky k banalitám a hlavně vypráví odevzdaně až nezáživně. Zbude po něm leda ozvěna diskotékové smyčky a údiv, že ještě někdo věří ve vymítání homosexuality.