Stop online škole! Bezkontaktní není moderní
Nekontrolovatelné šíření nového viru s sebou nese i rozličné výhody. Jednou z nich je prý modernizace školní výuky. Ta ustrnula v dobách krále Klacka a karanténa jí pomůže překonat propast k modernitě. Zvláště na univerzitách se teď bude učit víc na dálku, distančně, online, a to i potom, až čínská potvora pochcípá. Ze zkostnatělých kontaktních škol se stanou bezkontaktní instituce třetího tisíciletí.
Názor je to jistě pokrokový, ale jen do doby, než se nad ním doopravdy zamyslíte. Skutečně je cílem moderní školy rychlejší a sterilnější přesun informací z místa na místo? Samozřejmě že ne. Je to úplně naopak. Pohled na vzdělávání jako na přenos dat od učitele k žákovi je právě tím, za co lze starou a zatuchlou školu kritizovat nejvíc. Má-li se pohnout moderním směrem, pak je to naopak návrat k ideálu vzdělávání harmonického – utvořit společenství, místo pospolitého objevování, bádání, tvoření, kritického diskutování, pochybování, vyvracení tezí, bourání model a jejich pracného obnovování. Pojem „univerzita“pochází ze slůvka univerzum, které vyjadřuje nejenom úplnost předávaných poznatků, ale to, že obdělává studenta celého. Nikoliv pouze paměť a intelekt, ale i instinkt, cítění, sebevědomí, odborné i lidské zrání. Univerzitní vzdělávání zdaleka nekončí přednáškou. Začíná tam, kde přednáška končí. Na chodbě, ve foyer knihovny, v tělocvičně, v menze, na koleji, ano, i ve frontě u automatu na kafe.
Soudobé nekritické protežování online školy připomíná deset let starý trend, kdy velké technologické firmy zavíraly kanceláře a zkoušely za menší peníze těžit ze zaměstnanecké kreativity na dálku. K tomu, aby pracovník napsal skvělý program, přece nemusí sedět za cizím stolem u cizího počítače. Netrvalo dlouho a kanceláře se znovu otevíraly. Šéfové zjistili to, co ví každý stážista – nejlepší nápady se rodí právě v kuchyňce, na obědě, při kuřácké pauze. Nebývají plodem geniální hlavy, ale jsou zkrátka firemní, vyskakují z bouře mozků, které sledují stejný cíl a vzájemně při tom soutěží, přou se, zpochybňují, nebo si naopak dodávají důvěru. Na totéž přece sázejí think-tanky společenských či politických hnutí. Má-li z nich vzejít jakýkoliv nápad, předchází mu především neformální, nikoliv formální diskuse. Chvíle, kdy neběží monitory, kamery ani mikrofony.
Na vysoké škole navíc není výjimkou, ale pravidlem, že si student potřebuje na předmět poznávání sáhnout, prožít situaci, kterou má jako odborník zvládat. Budoucí lékař si musí osahat tělo a tkáně, právník by se měl pohádat ve cvičných soudních přích. Příští jazykář potřebuje v cizí řeči mluvit, nadávat, zmatkovat i gestikulovat. Pedagog by si měl už na škole vyzkoušet motivovat živé žáky, filmař nenatočí studentské dílo bez štábu.
Spokojit se s online výukou znamená vykašlat se na skutečné poznávání a přesunout důraz zpátky na biflování, největší slabinu dosavadní školy. Čím více informací se dá vyhledat jediným kliknutím na displeji telefonu, tím menší má memorovací škola smysl. Vzdělanec nejenže obsáhl zákonitosti svého oboru, ale umí v něm tvořit a improvizovat. Nic z toho nepochytí v online světě. Online výuka je z principu formální, ohraničená začátkem a koncem, postrádá prostor, kde ideje vznikají především: chodby, menzy, zmíněné koutky u kávovarů. Chybí jí debata, při které si student nedává pozor na to, jak zrovna vypadá na obrazovce.
Bezkontaktní výuka je moderní co do formy, ale těžce zpátečnická svým obsahem. Žádná operační paměť totiž nemá kapacitu zachytit záblesk génia nad půllitrem piva ve fakultní nálevně.