Porážka, která nepřebolí
Lendlovo průlomové vítězství. McEnroeův věčný vztek a žal.
Čas léčí. Obvykle. Najdou se však případy, v nichž i tento věhlasný doktor selhává. Třeba Johnu McEnroeovi se nejspíš nikdy nezahojí rána na duši, kterou mu na nejslavnějším antukovém kurtu světa způsobil Ivan Lendl. Americký démon ani po 36 letech nestrávil trpkou porážku ve finále Roland Garros 1984. Tím spíš, že si ji v jednom z nejzásadnějších zápasů tenisových dějin částečně zavinil sám.
Mučivé vzpomínky se mu vracejí, když nyní na pařížském grandslamu opět zuří bitvy o Pohár mušketýrů. Stačila jedna z otázek při videotiskovce pořádané Eurosportem, a drásavý pocit byl zpět.
Film o sobě nedokoukal
McEnroea stále mrzí, že na titul z francouzské metropole nikdy nedosáhl. Nejblíž se mu ocitl 10. června 1984. Úžasné utkání předvedlo vrtkavost sportovního osudu, křehkost zdánlivě neochvějné lidské sebedůvěry. Uhrančivou napínavost zápolení úhlavních soků. Výsledek 3:6, 2:6, 6:4, 7:5, 7:5 vynesl Lendla do sedmého nebe, McEnroea uvrhl do nejhlubšího podzemí pekelného, o čemž svědčí jeho výroky:
„Má nejhorší prohra. Naprosto zničující. Pořád mě v noci straší. Snažím se na ni dívat z lepší stránky, jinak bych si musel vytrhat zbytky vlasů. Ale stejně to byla totální pohroma. V Paříži se mi těžko komentuje. Dělá se mi špatně od žaludku, když jsem na místě a přemýšlím, co jsem zahodil a jak by vypadal můj život, kdybych vyhrál.“
Minulý týden vykládal evropským novinářům, v čem spočívala úskalí při jeho taženích za trofejí. Říkal, že jako kluk na antuce vynikal. Jenže jen nerad vyrážel přes oceán už měsíc před Roland Garros, aby se na něj řádně připravil. Zmínil tělesnou i duševní námahu, kterou pomalý povrch přinášel útočícím typům tenistů: „Musel jsem pokračovat ve výměnách, ve kterých už jsem míč zabil.“
Pak zazněl dotaz na dokument Říše dokonalosti, který se zaměřil na jeho pokus dobýt Paříž na jaře 1984. Viděl jste ho, Johne?
„Jen kousek. Na celý jsem se dívat nevydržel. Rád jsem si připomněl svou nejlepší sezonu. Ale pořád mi vadí, že jsem ztratil ten mač.“
Střelec John, oběť Ivan
Paříž jej toho roku vítala jako neporaženého reka s takřka neuvěřitelnou bilancí 36–0. Pětkrát zdolal Lendla, dvakrát na antuce.
Na Roland Garros jeho spanilá jízda pokračovala. Rivala Jimmyho Connorse zpohlavkoval v semifinále 7:5, 6:1, 6:2. Jako poslední oběť mu byl předhozen Lendl, jemuž se rád posmíval. Pohrdal jím. Považoval jej za komunistického packala, který se v klíčové chvíli sesype. Vlastnil tři poháry z US Open a dva z Wimbledonu, zatímco Lendl do té doby padl ve všech čtyřech svých grandslamových finále.
Mínění veřejnosti před střetnutím vyjádřila karikatura v jednom místním deníku, jež se McEnroeovi tuze líbila: „Stál jsem na kurtu a mířil puškou na Lendla, který se na druhé straně třásl, krčil a potil.“
Na prahu dokonalosti si vznětlivý tenisový kumštýř ohromně věřil.
„Věděl jsem, že to byl můj rok. Že mám nejlepší volej v branži. Hrál jsem skvěle. Myslel jsem si, že mě nikdo neporazí. Na žádném povrchu. Ani Lendl. Ne teď.“
Jeho deblový parťák Peter Fleming už organizoval oslavu krajanova triumfu. Při nástupu na centrkurt McEnroea povzbudily vřelé ovace. S nezkrotností mustanga se vrhal k síti, bez milosti zakončoval.
„John hrál od začátku fantasticky. Snažil jsem se aspoň nějak držet v zápase,“pravil později Lendl, jenž plnil roli nebohé kořisti.
Kudrnatý náfuka z New Yorku válel. Do mysli se mu ale pomalu vkrádali drobní škůdci. Pochybnosti.
Sbíral se z rozchodu s modelkou Stellou Hallovou. Náhle mu vadilo horko, jež v Paříži panovalo. Bál se, že jeho výkon poklesne ze skvělé úrovně. V hlavě mu stoupalo napětí. Asi proto malá jiskra v úvodu třetí sady způsobila velký výbuch.
Držte hubu!
Ze sluchátek s mikrofonem, jež si vedle kurtu odložil kameraman stanice NBC, se linuly nelibé zvuky. „Ačkoliv jsem chápal, že jde jen o technické nedopatření, rozčililo mě, že s tím skřehotáním nikdo nic nedělá,“líčil McEnroe ve své knize Serious. „Při střídání stran jsem ke sluchátkům přišel a zařval: Držte už kur.. hubu! Kdokoli byl na druhé straně, musel ohluchnout.“
Napadlo jej, že protivníkovi naznačil, že není úplně v pohodě. Lendl mu poprvé vzal podání, což ho nabudilo. Přízeň publika se přesouvala na jeho stranu. Ještě za stavu 4:3 ve čtvrtém setu vedl McEnroe 40-30 a servíroval. Leváckou zatáčkou vyhnal Lendla daleko z dvorce, sok vrátil míč obranným čopem.
McEnroe pádil vpřed s úmyslem zabodovat riskantním kraťasem.
Změnil názor a volejem na jistotu si chtěl připravit výhodnější pozici. Balon ale poslal do autu. Sám označil tuto chvíli za zlomovou: „Zbytek mače mám v mlze. I diváci mě opustili, když jsem je potřeboval.“
Taky při Lendlově mečbolu vyhodil docela snadný volej za čáru. Podal jásajícímu soupeři ruku a topil se v žalu.
Seděl na židličce v předklonu bez hnutí. Z následného ceremoniálu za bučení obecenstva utekl do šatny. Zprvu hovořil pouze o svém selhání: „Převzal jsem od Lendla titul největšího packala!“
Až pak ho chválil za fyzickou i psychickou odolnost. „Ač nerad, musím mu složit poklonu. Jiné hráče bych přes všechny potíže dorazil.“
Pozoruhodný je i další vývoj kariér dvou legend. Lendl získal ještě sedm grandslamových trofejí a s přezdívkou Ivan Hrozný dlouho vládl žebříčku ATP.
McEnroe se po zaváhání na Roland Garros zaskvěl ve Wimbledonu a US Open. V Londýně ve finále smetl Connorse 6:1, 6:1, 6:2, v New Yorku Lendla 6:3, 6:4, 6:1. K dokonalosti mu ovšem cosi chybělo.