Havel a tragédi na bedně
Vítěz je mrtev, ať žije poražený! Obvyklá realita po každých volbách, kdy nevládne ten, jenž vyhrál. A kdo za to může?
Můžeme se dohadovat, co by dnes bylo nebo zda a v čem by byla naše země lepší, kdyby po převratu v tu dobu skoro všemocný Václav Havel nezablokoval většinový systém pro parlamentní volby. Model, kdy vítěz bere v daném volebním obvodě vše, se u nás nakonec uplatnil jen ve volbách senátních a prezidentských, navíc v umírněné, dvoukolové podobě. Všude jinde se v Česku volí systémem poměrným, u něhož si v jednom volebním obvodě mandáty rozdělí více hráčů. A kde tolik nejde o to, kdo je první na pásce, ale spíš kdo je schopen posbírat většinu.
Volit se u nás do Sněmovny, krajů, obcí či europarlamentu většinově, už dávno by tento systém vymazal komunisty, nikdy by nevznikli sládkovci nebo okamurovci a celou domácí politickou mapu by místo dnešních deseti sněmovních stran a pidistran zřejmě zalehly jen dvě dominantní.
Nic proti tomu či onomu volebnímu systému, oba jsou považovány za stejně demokratické a oba mají své výhody i nevýhody. Jednou z výhod u nás převažujícího poměrného systému je, že vítěz musí být schopen dohody, spojenectví. A otočme to: jednou z nevýhod tohoto systému je, že vítěz dost často nevládne a místo něj bere bank ten druhý, třetí, pátý…
Andrej Babiš, nezpochybnitelný vítěz víkendových voleb, teď s vidinou podobného scénáře volá po zavedení většinového systému. Je to pochopitelné. Právě on je typem politika, který umí urvat i výrazné vítězství. Ale z mnoha důvodů, jejichž výčet by přesáhl délku tohoto textu, jen obtížně hledá spojence. Jak se ukazuje i teď: ještě nebyly sečteny všechny hlasy – a už se v krajích rýsovaly různobarevné koalice, vynechávající odstín vítězného hnutí ANO.
Babišovo přání je ovšem hlasem volajícího na poušti: na změnu volebního systému by bylo nutné výrazně překopat ústavu, což je v dnešní politické konstelaci úplná sci-fi. Kdysi by pro tento záměr jistě získal ODS, i ta už ale před frontálním útokem na voliče dala dávno přednost tomu, dospět k vysokému číslu sčítáním drobných. Dnes se premiér musí smířit s realitou. A chce-li své hnutí zakotvit na domácí scéně dlouhodoběji, spíš se zamyslet nad úpravou politického stylu, jímž by tento handicap zmírnil.
Obcházení vítězů ve všech typech voleb bude dál bujet, u poražených je stále populárnější. A praktikují ho všichni, když je to pro ně výhodné: předloni vítězná ODS v Praze vyčítala méně úspěšným, že ji obešli, ale ve stejné době její lidé v Brně organizovali podobný trik proti vítěznému ANO. Politici si tím přitom řežou pod sebou větev, protože relativizují samotný smysl voleb.
Napsal nám včera do redakce čtenář z kraje, kde se už poražení dohodli proti volebnímu vítězi. „Připadám si, jako bych šel na atletické závody, celý den tam čekal na šampiona, ale nakonec se na stupně vítězů místo prvního postavili čtvrtý, pátý a šestý s tím, že se tak prostě dohodli. Poučení pro mě? Příště už se těm tragédům na takové závody vykašlu!“I když poslední slovo muselo být redakčně upraveno, děkuji za tuto metaforu – lepší bych jen těžko vymýšlel.