Končí už století ryb? ptá se čtveřice herců
Na jedné straně manželé, ona fotografka, on herec. Věkem tak do čtyřiceti, bezdětní. Na straně druhé dvě dívky, studentky, obě lehce přes dvacet, bez jakýchkoli závazků. Na půdorysu nezvyklé čtveřice se pohybuje nejnovější premiéra pražského A studia Rubín, která vznikla v kooperaci s divadelním sdružením Kolonie. Inscenaci s názvem Na konci století ryb sem totiž připravila režisérka Lucie Ferenzová (vůdčí postava Kolonie) a dramaturgyně i autorka Dagmar Fričová (umělecká šéfka Rubínu).
Titul odkazuje k novele Století ryb Ödöna von Horvátha, který se tak v první polovině minulého století pokoušel pojmenovat odosobněnou generaci schopnou přijmout myšlenky nacismu. Tvůrci tak částečně polemizují s otázkou, nakolik je dnešní generace jiná a nakolik je stále schopna segregovat ostatní, třebaže téma rasy nyní nahrazuje problematika odlišných názorů.
Zní to možná komisně, ovšem tak velké zadání dokáže Na konci století ryb vyprávět neobyčejně poutavě skrze obyčejnou vztahovou pěnu dní. Zatímco si vyhořelá umělkyně (Anita Krausová) ujasňuje díky jedné radikální vysokoškolačce (Jana Kozubková) své sexuální a emoční preference, její manžel (Šimon Krupa) si vnitřně obhajuje, že stále ještě není pozdě a nevhodné romanticky vzplanout (Michaela Skalová).
Dort i pěvecké dispozice
Tvůrcům přitom stačí minimalistická scéna s jedním rozšlápnutým dortem (Adriana Trpković), pasující hudba (Markéta Ptáčníková) podtržená pěveckými dispozicemi Kozubkové a Skalové a především skvělé herecké výkony. Jen funkčním proudem dialogů i monologů se diváci přenesou do pražského klubu, na domácí párty či třeba chatu kdesi v lesích.
A když se všichni herci po svém vyrovnají s raným hitem Creep britských Radiohead, je jasné, že Na konci století ryb patří k tomu nejlepšímu, co zatím rozbíhající se sezona na poli činohry přinesla.
Na konci století ryb A studio Rubín 80%