České špičky: rytec René Ondra
Zdobil zbraně pro Borise Jelcina či Donalda Trumpa. Vytvořil prestižní edice pistolí Anthropoid a Republika. Umělecký rytec René Ondra patří ke světové špičce.
Zdobí zbraně pro arabské šejky, americké prezidenty, ale i pro české myslivce nebo lovce v Africe. Kde končí sériová výroba v uherskobrodské České zbrojovce, tam začíná práce jeho Engraving Art Studia na luxusních zbraních. René Ondra je jedním z nejlepších rytců v Evropě. Je také autorem limitovaných edicí pistolí CZ 75, které připomínají 75 let od atentátu na Reinharda Heydricha a 100 let vzniku Československa. „Právě pracujeme na novince, která přijde na trh v příštím roce,“prozradil.
Myslíte připomínku bitvy o Tobruk?
Ano, nabídneme pistoli k výročí obléhání Tobruku v roce 1941, kde bojovali i Čechoslováci. Bude tomu osmdesát let a zbraní uděláme stejný počet. Očekáváme, že nadšení sběratelé ji opět zařadí do sbírky, podobně jako Anthropoid a loňskou Republiku. Ty byly okamžitě vyprodané.
Jak vás napadlo přenést historické události na zbraň?
Krátce před svou padesátkou, jsem si uvědomil, kolik energie věnuji práci, jež nenávratně končí v zahraničí. Přitom právě tam jsem poznal, jak vysokou sběratelskou hodnotu mají speciální edice a že si lidé už před uvedením na trh vybírají zbraně podle sériového čísla odpovídajícího roku jejich narození, narození jejich dětí a předků. Tak mne napadlo udělat trilogii z našich českých dějin výhradně pro tuzemský trh.
Tak u nás sběratelé dříve nepřemýšleli?
Nikdo nečekal, že o speciální edice bude taková bitva. V Česku to dříve nefungovalo. Říkal jsem si však, co mohu v poslední třetině profesního života ještě řemeslu dát a potkalo se to.
Ale to mají řešit manažeři a k práci rytce to úplně nepatří.
To byste se divila. Na začátku vždy přemýšlím, proč by si takové zboží v regálu plném konkurence měl zákazník koupit, přičemž velmi záleží na materiálové skladbě, povrchové úpravě. Nejsem jen každodenní dělník, ale i manažer studia. Strategie úzkostlivě připravuji několik let. Musí se vždy potkat síla značky zbraně, přidaná hodnota jedinečnosti motivu i rukodělné práce.
Vy přitom zbraně příliš nemilujete?
Vždy mě rozvášní ty krásné historické. Ale současná produkce je pro mě spíše prostředkem pro osobní výtvarné vyjádření. A máte pravdu, ze zbraní nestřílím, překvapivě jsem pacifista.
Váš úspěch je postavený hlavně na individuálních zakázkách.
To je dáno místem, kde sedíme. Tady ve zbrojovce jsem v mládí dostal šanci se prosadit a potkal spoustu úžasných lidí. Kdybych pracoval jinde, tak si tím tak jistý nejsem. Ale považuji se i za člověka, který měl v životě štěstí profesně vyrůst při generaci mistrů, kteří bez jakékoliv rivality ochotně předávali zkušenosti. Také mi pomohlo, že jsem mohl po revoluci vycestovat na zahraniční výstavy, protože tehdy nebyl internet, katalogy, nic. Když jsem viděl, jak se tam obor dělá, byl to pro mě kulturní šok.
Byl začátek devadesátých let a pochopil jsem, že s tím, co umím, jsem se zasekl v sedmdesátých letech. Za hranicemi byli o dvacet let před námi.
Mentalitou, zkušenostmi, tradicí.
Jakou mají čeští rytci ve světě pověst?
Není nás zase tolik, kteří děláme i do zahraničí. U nás ve studiu je však výsledné dílo závislé i na mých spolupracovnících. V týmu je nás dvanáct – skvělý puškař, pažbař, zlatník, umělecký truhlář, samozřejmě rytci, z nichž někdo dělá dobře plastiky, někdo ornamenty, já se věnuji drahým kovům. Výsledek ve finále musí být co nejlepší.
Pořád nasáváme zkušenosti. Trendy ve světě se mění, pilujeme a cizelujeme každou disciplínu, trávíme nad tím stále více času.
Mají zákazníci jasnou představu, co na zbrani chtějí?
Obvykle je to tak, že přijde požadavek z nějaké země přes našeho dealera, klienta kolikrát ani nevidím. Ale stává se, že se s nimi potkávám na světových výstavách, třeba se Safari Club International. Nebo zákazníci přiletí z Asie, navštíví Prahu, Vídeň a zastaví se, aby viděli proces výroby i naši práci. Je to pro ně emoční zážitek, protože někteří z nich tím doslova žijí. Třeba když jsme dělali zbraň pro Karla Rodena, tak tady strávil šest hodin. Často se stává, že lidé u nás zapomínají na čas. Škála typů zákazníků, kterým se snažím vyhovět, je velmi různorodá.
Kdo je nejnáročnější?
Asi Arabové. Stále mění zadání a během realizace si něco nového vymýšlejí. Tam pocitově nikdy nevíte, jak u nich ve finále dopadnete, jak práci přijmou. Uvažují jinak. U pozitivních Američanů je zase všechno „nice“. Východoevropani potřebují mít vše velkolepé, aby bylo vidět, že to má hodnotu. Dělali jsme i pro zákazníky z Tchaj-wanu, zdobili jsme nože. Ale protože jsme jich nemohli udělat požadované množství, tak některé zadali i domácím rytcům. Jenomže oni mají jiný, asijský styl, a bohatí čínští zákazníci si žádali náš, evropský.
Zbraň má od vás i Donald Trump či George W. Bush. Jak k tomu došlo?
To bylo vždy rozhodnutí z Úřadu vlády. Třeba pro Borise Jelcina jsem dělal pistoli na začátku 90. let. Byla vykládaná ryzím zlatem a stříbrem. Snažil jsem se, aby to mělo východní šmrnc, to mají Rusové rádi. Na pažbičkách byl medvěd. Nejdříve jsem si říkal, že udělám takovou parodii, že ruský medvěd zápasí s Jelcinem, ale pak jsem si to rozmyslel. Podobné žertíky se mi několikrát vymstily, už
je nedělám.
Pro vás je důležité, pro koho zbraň děláte?
Určitě. Národnosti hrají roli třeba i ve skladbě použitých materiálů. Arab musí mít zbraň, která i když není zlatá, tak se tak alespoň musí tvářit. Tuzemští zákazníci preferují spíše stříbro a decentní zpracování.
Jaký typ klientů máte rád?
Své soukromé zákazníky. U těch to vždy začne jednou zbraní a už to nikdy neskončí. Zjistí, že kvalitu, co si koupí v zahraničí, koupí i tady, byť za jinou cenu, a jsou mile překvapeni, že i u nás lze zbraně individuálně upravit. Snažím se jim vysvětlit, že zbraň nezíská hodnotu jen tím, že na ni něco vyryju, ale že ji dostane teprve tehdy, když na ní bude něco pro ně osobního, když k ní budou mít vztah. Ale pravda je, že na to zase čekají léta.
Proč?
Protože moje dodací lhůty jsou dlouhé. Upsal jsem se zbrojovce a studio je tady v první řadě pro ni. Teprve když mám čas a chuť, dělám soukromé zakázky. Hodně jich musím odmítnout, protože je nestíhám. Nejraději si k pracovnímu stolu sednu v noci, když doma všichni spí, pustím si Mika Oldfielda a při práci relaxuji.
Jakou má rytecké řemeslo perspektivu?
Když jsem za totality chodil na praxi do podniku TIBA ve Dvoře Králové nad Labem, staří mistři z první republiky mi říkali: „Hele, mladej, ty to budeš mít dobrý, dělat bouchačky, my jsme poslední moletáři v Evropě. Tam, kde my končíme, ty začínáš.“Dělali kovové válečky se vzorem, které se vtlačovaly do velkých měděných válců, kterými se potiskla látka. Věděli, že tato technologie je zastaralá a že nastal její konec.
Takže některé rytecké obory už zanikly?
Rytectví má své disciplíny stejně jako lékaři mají své obory. Používá se u šperků, razidel, medailí, zbraní, známek. V současné době však například rytí razidel nahradily přesné CNC stroje.
U rytí zbraní se moderní technologie nepoužívají?
To až tak moc nejde, techniky se v čase příliš nemění. Už staří Vikingové používali třeba inkrustaci (výzdoba spočívající v kombinaci různých materiálů pokrývajících povrch objektů – pozn. red.). V segmentu levnějších brokových zbraní je ale ve světě poměrně běžné použití laseru. Obzvláště Italové jsou v tomto směru famózní.
Poznáte rozdíl mezi laserem a ručním rytím?
Nedávno jsem v Londýně u jedné prestižní firmy pečlivě zkoumal vzor lupou a skoro jsem nedokázal rozeznat, jestli je motiv rytý, nebo dělaný laserem. Poznal jsem to až podle drobných nuancí. Měli perfektně zpracovanou finální povrchovou úpravu kalením v kůži, která u nás není až tak obvyklá, a to mě zmátlo. Obecně to však poznat je, vždy se jedná o zaplnění ploch.
Bez čeho se jako rytec neobejdete?
Bez dobrého nářadí a bez zraku. Mám brýle na blízko a každý rok se mi vidění zhoršuje. Když jsem v mládí dělal razidla na popis zbraní, používal jsem hodinářskou lupu do jednoho oka. Musíte si zvyknout a druhé oko vypnout, vypustit. Tím se mi zrak trochu rozhodil. Ale kdybych se rytí věnoval v době mistra Václava Hollara, tak už bych to za těchto okolností nemohl dělat vůbec, protože bych na práci neviděl.
Proč používáte na zbraních různé materiály?
Protože se stávají vizuálně zajímavější. Používám kly z prasete bradavičnatého, hrocha nebo mamuta, žirafí žebra, kosti z buvola, zuby z prehistorického žraloka megalodona, rohy z pižmoně, vzácná dřeva. Používají se obvykle u nožů, já jsem je přenesl i na zbraně.
Mamutovina se dá běžně sehnat?
Zatím je dostupná, jen její cena obrovsky stoupla ve chvíli, kdy některé africké státy vyhlásily embargo na obchodování se slonovinou. Mamutovina se vozí hlavně z Ruska. Při broušení vydává nelibou vůni, ale je to můj oblíbený a nenahraditelný materiál.
Jak by vypadala zbraň, kterou byste si vyrobil pro sebe?
Víte, jak to je, že kovářova kobyla chodí bosa. Nemám doma ani vyrytou cedulku se jménem na zvonku. Ale osobně mě vždy fascinovaly kulovnice v těžkých afrických rážích, to je pro mě vrchol. Už mám některé zbraně v trezoru rozdělané třeba pětadvacet let a jednou je dostanou moji potomci. Jestli se mi je ovšem podaří dokončit.