Záchod za půl miliardy a padající...

Komentář Bohumila Špačka

Teď v říjnu se stmívá už brzo, ale večery ještě nejsou mrazivé. Člověka to úplně láká k romantickým procházkám pod hvězdnou oblohou. Avšak pozor. Pozor na to.

To si takhle ve dvojici vyjdete na noční čerstvý vzduch, a najednou: „Miláčku, podívej, padá hvězda! Honem si něco přej.“

Dobře si rozmyslete, co si budete přát. Ona to totiž vůbec nemusí být padající hvězda. Možná padá něco úplně jiného.

Tento týden světová média včetně MF DNES informovala – a přiznáváme se, že s určitým pobavením – že na Mezinárodní kosmickou stanici ISS dorazila nákladní loď Cygnus. Přivezla tam novou kosmickou toaletu.

Záchod, to je taková trochu legrační věc. Ozývají se tam legrační zvuky, například.

Jenže ve vesmíru je to navíc věc pořádně složitá. Jak každý ví, není tam zemská přitažlivost. Ani zákon padajícího... tentononc tam tedy neplatí.

„Beztížný stav, to je hrůza, co nechytneš odletí. Když si člověk někam zajde, neví, kam to poletí,“zpívá klasik Ivan Mládek ve své písni o první české kosmické výpravě, kterou málem sežrala Ufobába.

Beztížný stav je mimo jiné důvod, proč nový vesmírný záchod od NASA stojí v přepočtu půl miliardy korun. Je to nesmírně komplikované zařízení, které například ten problém s absencí gravitace řeší šetrným odsáváním.

Máloco zajímá nezasvěcené lidi na kosmickém výzkumu víc. Na to, kam ve vesmíru chodí na záchod, musejí astronauti odpovídat skoro v každém videu určeném pro široké publikum. A musí o tom odjakživa mluvit i na besedách, kam po návratu na Zemi chodí vyprávět o svých kosmických dobrodružstvích.

Jedné takové se účastnil i autor Výstřelu. Bylo to 3. října 1978 a na pódiu seděl Vladimír Remek. Asi po hodině vyprávění přišla výzva: „A teď, děti, napište hezky na papírky, které před vámi leží na stole, otázky pro našeho prvního československého kosmonauta, soudruha Vladimíra Remka.“

No a co myslíte, že tam tehdy sedmiletý budoucí autor Výstřelu napsal?

Problém byl, že stejnou otázku napsalo několik desítek přítomných. Zpocení organizátoři zoufale listovali papírky, aby už konečně našli jakékoli jiné téma.

Remek to měl celkem dobré, záchod na ruské stanici byl relativně komfortní. Při prvních kosmických výpravách to bylo horší. O tom se snad ani nehodí psát, leckomu by to mohlo připadat nechutné. Třeba jak si první astronauti museli před velkou potřebou přilepit igelitový pytel izolepou k zadnici, a po vykonání zamíchat výkaly s dezinfekcí rukou v rukavici... to není nic hezkého, to radši vynechme. Nebo kolik plastových sáčků s močí se dodnes válí na Měsíci... taky o tom nemluvme.

Jsou veselejší historky. Třeba astronaut Mike Mullane vyprávěl, jak jeden jeho kolega v raketoplánu – šprýmař – vzal ze zásob klobásu a schoval se s ní na záchod, který byl jen za paravánem. Najednou odtamtud vyletěl neidentifikovaný, avšak povědomý objekt. Vzápětí vyletěl astronaut, v ruce toaletní papír, a objekt pronásledoval. Prchající astronauti se odráželi od stěn kabiny. Kolega objekt dohnal, chytil do papíru. A ke všeobecnému zděšení si kousl.

U ultramoderní toalety, která je teď na ISS, toto nehrozí. Vše odsaje, vysuší, zmrazí a zabalí. Astronauti to později naloží do nákladní lodi, která se coby jasný ohnivý bolid vrátí do zemské atmosféry.

Proto opatrně s ukvapenými romantickými závěry o padajících hvězdách. Nemusí to být meteor, posel ze vzdáleného vesmíru. Může to být obyčejné hovno, které se vrací domů.