Jen žádné cavyky!
Kouč Kvitové před semifinále: Když hraje to svoje, na soupeřce tolik nezáleží
Takový turnaj nezažil. Už proto, že v hráčském boxu Petry Kvitové sedává v zimní bundě. „Hrát tak obrovskou akci v takových podmínkách a ještě bez diváků, to je složitější,“popisuje Jiří Vaněk zvláštnosti podzimního Roland Garros: „Člověk sedí v péřovce, ale vevnitř se to vaří. Jsou tam emoce, nervy.“
Zatím povětšinou příjemné. Kvitová vyřídila Němku Siegemundovou 6:3, 6:3 a dnes bude proti Američance Sofii Keninové hrát o postup do finále! Pro kouče Vaňka to znamená druhý grandslam, na němž společně dokráčeli tak daleko. Nejprve na Australian Open 2019 ve žhavém létě jižní polokoule, teď na sychravém Roland Garros 2020.
Spojuje tyto akce něco?
Jsou naprosto rozdílné. V Austrálii byla ještě naše stará sestava, Peťa předtím triumfovala v Sydney a byla sice utahaná fyzicky, ale ne mentálně. Od první výměny navazovala na vítězný turnaj. Letos si po US Open musela hlavně odpočinout, měla nějaké problémy, na antuce si zahrála tak pětkrát. Řešili jsme hlavně to, aby zůstala zdravá. A pak to začalo šlapat. Což je fajn!
V Melbourne došla až do finále. Co čistě tenisové spojitosti?
Všichni ji známe: Když si najde svoji bublinu, svoji hru a věří si, je schopná vyhrávat s kýmkoli a jakkoli. Je to často o jejím nastavení v hlavě. Ale udělala kus práce v tom, že i když se nedaří, bojuje a vydře si to. Na grandslamech jsou přece jen větší očekávání než na normálních turnajích.
Jak se to projevuje?
Tam hráčka typu Petry občas trochu víc zariskuje, tady jsou první kola lehce se zataženou ruční brzdou. Tyhle typy šampionů na sebe na grandslamech vždycky kladou větší tlak a úvodní kola jsou hrozně těžká. Ohromně mě potěšilo, jak ve třetím proti Fernandezové otočila set ze stavu z 1:5. To ji strašně posílilo, je to na ní vidět. Ale my tu jdeme krok po kroku. Nedíváme se moc dopředu.
Tak se podívejme dozadu. Platí, že jste jí vtloukal, ať ani na antuce nemění styl?
Trochu jsem ji k tomu tlačil. Pořád se mě ptala: Ale na antuce musím klouzat… A já na to: Když budeš hrát svoji rychlou, útočnou hru s dobrým servisem, nemusíš tam běhat ze strany na stranu jako ostatní. Jen je třeba chodit častěji síť. Ona si našla cestu, cítí se na antuce mnohem příjemněji.
Bylo to složité přesvědčování?
Nešlo mi o to, že bych jí něco chtěl zakazovat. Ale děvčata občas až moc přemýšlejí, co a jak by měla hrát. Když máte tenis jako Petra, není třeba řešit, kolikrát se sklouznu na jednu nebo na druhou stranu. Spíš je třeba řešit balony, co můžu ovlivnit, tedy dobře podávat, útočit z returnů. Tohle je cesta. Ne že se budu plazit u plachty a udělám z toho tři čtyři balony za zápas; to je radši nechám být. Učit se ve třiceti na antuce nějaké nové cavyky asi nemá smysl.
Co je tedy klíčové nejen pro semifinále proti Keninové?
Musí se soustředit na sebe. Pokud hraje to svoje, nemusí se tolik dívat na holku na druhé straně kurtu. Dokáže soupeřky dostávat po neustálý tlak. Klíčové je, aby si věřila, šla si pro to. Aby si tenis užívala na maximum.
Po osmifinále ji přemohly vzpomínky na comeback po těžkém zranění ruky. Zvažovala vlastně někdy konec kariéry?
Ne, nikdy. Od první chvíle, co musela na operaci, nám opakovala: Já se vrátím, udělám všechno pro to, abych zase mohla hrát. I když byli doktoři trochu skeptičtí, zakousla se a překonala to. Je prostě skvělá tenistka. A skvělý člověk.
Velkou. Jsem šťastný, že se každý rok zlepšuje. Letos máme úplně jiné složení týmu, nového kondičáka i fyzioterapeuta. Sedlo si to a ona je víc fit než dřív, řekl bych.
Je proto výhoda, že se semifinále hraje hned, bez dne volna?
Musím to zaklepat: je zdravá, napumpovaná, nijak zvlášť unavená. Kvůli mentální stránce je proto asi lepší, že se na to hned vlítne. Na začátku turnaje sama říkala, že dva dny jsou strašně dlouhé na to, aby přemýšlela nad dalšími zápasem. Takže to teď vidím spíš pozitivně.
Pro Petru není nutné se kvůli třem čtyřem míčům za zápas plazit u plachty.
Jak v Paříži ubíhá čas při všech turnajových restrikcích?
I jindy znáte hlavně hotel a kurty, vlastně tady jen nemůžete večer do restaurace. Vidíte ostatní na snídani, u oběda a na večeři vám sice něco dovezou, ale stejně to jdete sníst do společné zasedačky. Možnost dostat se na chvíli trochu dál od tenisové rodiny chybí, ale Petra to zvládá v pohodě. Máme dobrý tým, sedli jsme si, je sranda, pořád hrajeme nožičky.
A pak hurá na tribunu. V bundě.
Nikdo nechce nastydnout a pokašlávat; to se pak totiž v loungi ostatní divně koukají, jestli nemáte covid... Všichni se hlídáme. Hlavně proto, aby to nijak neovlivnilo Petru.