Výročí: Eliška Junková
Před 120 lety se narodila slavná automobilová závodnice. Jezdila s vozem Bugatti
Vdobě, kdy už byla Eliška Junková celosvětovou motoristickou celebritou, ji jakési československé feministické hnutí pozvalo na velkou schůzi do pražské Lucerny. Měla podpořit jeho boj za rovnoprávnost. Jedna z řečnic tam zakončila svůj projev zvoláním: „Vždyť vlastně není žádný rozdíl, než nepatrný, mezi mužem a ženou!“Z publika se ihned ozval ironický hlas Junkové: „Ať žije ten malý rozdíl!“
I když slavná závodnice bořila veškeré stereotypy prvorepublikové společnosti, bojovný feminismus neuznávala. Nikdo by se přitom nemohl divit, kdyby za rovnoprávnost bojovala. Kolikrát na začátku kariéry slyšela, aby místo závodního volantu vzala do ruky vařečku.
Osudový Čeněk
Ale pojďme si připomenout příběh velké dámy postupně. „Začínám století,“odpovídala Junková, když se jí ptali, kdy se narodila.
Na svět přišla 16. listopadu 1900 v rodině olomouckého zámečníka jako Alžběta Pospíšilová. Otec svoji dceru naučil mnoha věcem, především absolutnímu perfekcionismu.
Ten využila později v závodění. Tak dokonalou přípravu na trať neměl nikdo z mužů. Znala každou nerovnost, každé specifikum terénu, každou zatáčku studovala do detailu, znovu a znovu.
Eliška už v šestnácti letech začala pracovat v olomoucké pobočce Pražské úvěrové banky, kde jí šéfoval tehdy dvaadvacetiletý Čeněk Junek. Společně později odjeli pracovat do Prahy. V roce 1922 se vzali. Junek už předtím propadl novému fenoménu – automobilovým závodům. A manželka se přidala.
Jejich svatební cesta tak například měla podobu důkladných příprav na závod Karlovy Vary–Mariánské Lázně. V roce 1923 usedla Junková do závodního vozu jako spolujezdkyně. O rok později už sama řídila.
S polštářky pod zadkem
Byl to neuvěřitelný úkaz. Drobná žena měřící něco málo přes 150 centimetrů, sametový hlásek. Vedle ní muži, kteří jí (zatím) většinově pohrdali. Když usedala do kokpitu, musela si dát pod zadek polštář, aby vůbec viděla na trať. A boty měla prodloužené dřívky. Jinak nedosáhla na pedály. Tehdy byly závodní vozy „jezdící rakve“dosahující rychlosti až 200 kilometrů v hodině. Přitom bezpečnost byla nulová. Žádné pásy, žádné helmy, tvrdý dřevěný volant bez posilovače. Junková však brázdila tratě elegantně. A senzačně rychle. Přirozený talent. Hned první závod vyhrála. Lochotín–Třemošná, za volantem Bugatti T30.
V roce 1926 vyhrála dokonce velký mezinárodní závod Zbraslav–Jíloviště v absolutní klasifikaci a stala se tak první ženou na světě, které se to povedlo. Pravidelně porážela i svého manžela. „Bere to sportovně, rozvod nehrozí,“říkala se smíchem novinářům. Nejslavnější momenty ale samozřejmě zažila v zahraničí. Když senzačně vyhrála na německém Nürburgringu (1927), stala se v Československu obrovskou celebritou na úrovni Vlasty Buriana či Hugo Haase. Byla „Královnou volantu“, jak se jí přezdívalo. A globální hvězdou motorismu. Byla miláčkem slavného konstruktéra Ettore Bugattiho, v jehož vozech jezdila.
Obdivně o ní mluvil třeba i Enzo Ferrari, Ferdinand Porsche a další, dnes už mytické postavy.
Na Nürburgring vzpomínala takto: „Přijíždím k tribunám. Zde veliký hluk. Kolem mne masa lidí, fotografové, reportéři, jsem uchopena a v šatech potřísněných olejem a obličejem černým jako kominík nesena na ramenou. Teprve na opětovné prosby dostávám se na zem...“Eduard Bass o ní po vítězství na slavném německém okruhu napsal slavnou báseň: „Pro německou Velkou cenu/ stačilo nám vyslat ženu,/ arci když je taková/ jako paní Junková!/ Ta když sedne k volantu,/ rekordy jsou k čerchmantu!“
Sláva, smrt, konec
Osudový byl pro Elišku Junkovou rok 1928. Napřed přišla euforie. To když slavně skončila pátá na ohromně těžkém sicilském závodě Targa Florio. 540 kilometrů. 1 500 zatáček. Časový limit: 9 hodin. Legendární podnik Junková dokonce vedla, jenže pak přišla porucha, zdržení a zmíněné páté místo, i tak naprosto fantastický výsledek.
Vyhrál francouzský pilot Albert Divo, jenž místo radosti z triumfu euforicky běžel za Junkovou.
„Že jsem zvítězil, za to mám co děkovat vám. Cítě ve vás tak nebezpečného soupeře za sebou, musel jsem ze sebe vydat všechno,“složil jí poklonu. V Itálii posedlé motorismem se drobná Čechoslovačka stala miláčkem národa, téměř nemohla vyjít na ulici. Sladký život pokračoval... Už jenom chvíli.
Nürburgring. Červenec 1928. Tolik milovaná, osudová trať. Junková ale ten den závod nejela. Jen její manžel. Byla v publiku. „Poslední závod bez helmy,“říkal Čeněk ženě. Objednaná přilba mu bohužel ještě nestihla do Německa dorazit. V obrovském vedru na rozměklé trati dostal v závodě smyk. Automobil narazil do skály. Junek si rozrazil lebku. Zemřel ve 34 letech.
Eliška Junková už nikdy poté za volant neusedla. Bez Čeňka ztratila chuť. Celá její kariéra tedy trvala jen pět let. Přemlouval ji i samotný Bugatti. Marně. Chtěla cestovat, podívat se na vysněný Cejlon. To si splnila, stala se na cestách jakousi ambasadorkou značky Bugatti a jejího exportu. Pracovala také pro Tomáše Baťu, který začal vyrábět ve Zlíně pneumatiky. A byla to Junková, která později vymyslela slavný název Barum. „Při znárodňování gumárenského průmyslu se spojovaly značky Baťa, Rubena Náchod a Matador. Barum je složenina z jejich počátečních písmen,“vysvětluje ve svých pamětech Junková.
Za války pomáhala odboji. Půjčovala jeho zástupcům svůj byt na pražském Pohořelci, na kopci nad Prahou, o kterém psával i Jaroslav Seifert. „Chodívali jsme k Vám dlouhá léta. Přebývala jste v domě, jehož okna jsou obrácena k té nejkrásnější pražské vedutě. Z těch oken i malého balkonu, který visí nad Strahovskou zahradou, je to jedinečný pohled.“Dnes sídlí v domě švédská ambasáda.
Motoristická novinářka
Po převratu v únoru 1948 zrovna nebyla na VIP seznamu komunistické strany. Té vadily nejen služby pro kapitalistu Baťu, ale celková příslušnost Junkové k západní smetánce, mezi kterou se pohybovala i díky perfektní znalosti čtyř jazyků.
Nikam dlouho nesměla. Vycestovat mohla až v roce 1966. O motorismu psala do časopisů, přednášela.
„Dokázala jsem ve svém oboru, že se žena může vypracovat na úroveň nejlepších mužů, ale to není tak významné. Důležitý je důkaz, že se může vypracovat podle svých přirozených ženských vlastností a schopností,“říkávala Junková.
Eliška Junková zemřela v roce 1994. Bylo jí 93 let. Bude navždy mimořádným úkazem světového motorismu i schopnosti elegantně měnit společenské stereotypy.