Ukvapené české vyhošťování

Kdo vydělal na kauze Vrbětice? Američané nám sice pochvalně poklepali po ramenou, ale to je tak jediný zisk pro Česko. Ruské zpravodajské aktivity u nás neskončí, zato máme nadlouho zmrazené vztahy s jednou z velmocí.

Česko-ruské vztahy procházely v posledních letech zatěžkávací zkouškou. Ruská agrese vůči Ukrajině se do nich musela promítnout stejně jako u dalších států EU a NATO. Nicméně většina z nich udržuje s Moskvou v daných mezích praktickou a vzájemně výhodnou spolupráci, ať už jde o plynovod, vakcíny, či jaderné elektrárny. Do půlky dubna se Česko o něco podobného alespoň pokoušelo. Pak vláda pod tlakem událostí na nějakou dobu česko-ruské vztahy pohřbila. Načasování, motivy a důsledky budí řadu otázek.

Vše začalo dramatickým vystoupením premiéra Andreje Babiše a ministra Jana Hamáčka, které bylo narychlo zorganizováno pod hrozbou bezprostředního zveřejnění. Informovali o vážném podezření, že výbuch muničního skladu ve Vrběticích před více než šesti lety způsobili ruští agenti.

Současně oznámili, že Česko vyhostí 18 pracovníků ruského velvyslanectví. Rusko reagovalo vyhoštěním dvaceti pracovníků české ambasády v Moskvě. Následovalo české ultimátum a další masivní vyhošťování – ruská ambasáda přijde do konce května o více než šedesát míst a Česko v Moskvě ztratí většinu místních zaměstnanců.

Otázky, samé otázky

Vystoupení našich nejvyšších představitelů vyvolává řadu otázek. Odkud naše kontrarozvědka tuto informaci získala? Čím je podložená? Proč se objevila v období vrcholícího velmocenského pokeru mezi USA a Ruskem? Jak se dostala od zpravodajské služby do médií? Proč si naši představitelé nenechali více času na ověření a navíc reagovali tak razantně?

Prezident Miloš Zeman na základě všech dostupných, utajovaných i veřejných informací po týdnu ověřování potvrdil závažnost podezření i to, že rozhodující důkazy stále chybějí. Pro srovnání připomeňme, že Bidenova administrativa několik měsíců kalibrovala odpověď za „útok na americkou demokracii“, aby nakonec vyhostila deset ruských diplomatů.

Pochyby jsou na místě. Veřejné mínění je během mezinárodních krizí s železnou pravidelností úspěšně obelháváno řízenými úniky ze zpravodajských služeb, které jsou rozpracovávány novináři v roli propagandistů. A to i v zemích, které se chlubí svobodou projevu, investigativní žurnalistikou a demokratickou kontrolou vlád i zpravodajských služeb.

Před více než dvaceti lety se z kosovských teroristů a mafiánů náhle stali bojovníci za demokracii a práva menšin, o pár let později měl Irák hrozit zbraněmi hromadného ničení, americký protiraketový radar měl chránit globální mír před íránskou hrozbou, všechny chemické útoky v Sýrii byly přičítány Asadovi. Zvláštní a znepokojivou kapitolu představují aktivity amerických zpravodajských služeb proti Donaldu Trumpovi v Bílém domě – kriminalizace poradců, zveřejňování důvěrných rozhovorů a dodávání věrohodnosti falešným zprávám.

Kdo během dezinformačních vln pochybuje o oficiální verzi, je nálepkován jako agent či zrádce. Když se později ukáže, že pravda je jinde, už na tom nezáleží: dezinformace mezitím splní své cíle a manipulátoři pokrčí rameny s tím, že to mysleli dobře. Jsou i situace, kdy vše funguje, jak má. Zpravodajci dodají ověřené a úplné informace politikům a nikomu jinému, ti je vyhodnotí z hlediska dlouhodobých zájmů státu a přijmou rozhodnutí, média pak vše objektivně předávají podle zásady „padni komu padni“.

Každá z těchto zásad byla ale v případě Vrbětic porušena. Ale pokud se přesto prokáže vznesené podezření, bude na místě, abychom po Rusku vymáhali kompenzace.

Již dnes však můžeme konstatovat, že jsme se na základě podezření vzdali naplňování vlastních zájmů s Ruskem. Měli jsme zájem na tom, aby se zúčastnilo tendru na Dukovany, stáli jsme o ruskou vakcínu, nabízeli jsme se jako hostitelé americko-ruského summitu. O ničem podobném se dnes už uvažovat nedá.

Také nám vyhovovalo asymetrické nastavení zastupitelských úřadů. Na jedné straně u nás Rusové měli více diplomatů než my u nich: část z nich byli agenti, ale těm se Česko dokázalo bránit cíleným vyhošťováním.

Na druhé straně jsme v Rusku zaměstnávali několikanásobně více místních zaměstnanců než Rusové v Praze, díky čemuž například Český dům v Moskvě generoval pod správou Českých center výnosy pokrývající podstatnou část globálního rozpočtu české kulturní diplomacie. Vzájemné vyhošťování jistě neukončí ruské zpravodajské aktivity u nás, ale utne výnosy z Českého domu. Nejedná se o naši největší ztrátu, ale na rozdíl od ostatních jasně vyčíslitelnou.

A kdo vlastně na kauze Vrbětice vydělal? Doma oslavují ti, kdo mají pocit, že z Ruska nikdy nic dobrého nepřišlo. Diplomacie by však měla stát spíše na rozumu než na pocitech a už vůbec ne na mylných pocitech. Vzniklá situace rovněž vyhovuje USA či přesněji řečeno koalici zpravodajců a úředníků tvořících americký hluboký stát a na ně napojeným zbrojařům. V posledních měsících Rusové i Američané eskalovali vzájemné napětí. Do války nepůjdou, ale obraz nepřítele se oběma hodí, aniž by si tím uzavírali cestu k velmocenské dohodě.

Zprávou o Vrběticích a vyhošťováním jsme k eskalaci přispěli a Američané nám pochvalně poklepali po ramenou. Víc od nikoho čekat nemůžeme. Vzpomene si na nás někdo, až se velmoci budou plácat po zádech, zatímco my se budeme pokoušet obnovit naše vztahy s Ruskem?

Kdo na kauze Vrbětice vydělal? Oslavují ti, kdo mají pocit, že z Ruska nikdy nic dobrého nepřišlo.