Od dětských říkanek ke skutečným činům
Kvůli ratolesti v batolecím věku si opět připomínám všelijaké dětské říkanky a písničky, a i když jde většinou jen o nesmyslné rýmovačky bez hlubšího podtextu či významu, někdy se člověk neubrání, aby se nad něčím, nad čímž nikdo nikdy příliš dumat neměl, přece jen trochu nezamyslel. V mém případě pak nastupuje mírná profesionální deformace a všímám si hlavně zemědělských reálií.
Třeba takové „Paci, paci, pacičky“a „kabátek za deset prasátek“ukazuje pravděpodobně na krátkodobý, nicméně o to výraznější propad cen vepřového masa. V opačném případě by se muselo jednat o kabát od nějakého proslulého módního návrháře, a těch pravděpodobně v lidovém folkloru zase tolik nebylo.
Z dnešního pohledu pak velmi aktuálně zní „Měla babka čtyři jabka“. Tato na první pohled nevinná říkanka se zdá být inspirována současně velmi populární marxistickou filozofií, kdy se zaměřuje nejen na genderovou, ale i materiální nerovnost, a dokonce přímo v textu navrhuje tuto nerovnost odstranit.
Navíc v sobě poměrně krátký text nese i environmentální poselství. Jeden člověk přece jen čtyři jablka nemusí včas zkonzumovat, nicméně pokud se o ně rozdělí, může se zabránit dnes tolik diskutovanému plýtvání potravinami.
Teď už nicméně vážně. Velkým tématem minulého týdne se stal velký výprodej jablek, ať už těch spadajících do kategorie ovoce, tak těch, jimž některé národy říkají jablka zemní, tedy „erteple” neboli brambory.
Ty českým pěstitelům zůstaly na skladech kvůli koronavirovým omezením souvisejícím s uzavřením sektoru HORECA – hotelů, restaurací a kaváren. Řada pěstitelů tak má i v současné době stále ještě plné sklady a hledá způsoby, jak produkci dostat k zákazníkovi.
Za tímto účelem vznikla iniciativa výprodeje těchto komodit za výrobní náklady, která se ze strany spotřebitelů setkala s poměrně pozitivní odezvou. Je vidět, že sociální sítě jsou nejen poměrně snadným a efektivním způsobem komunikace a reklamy, ale dokážou také dobře zkracovat cestu mezi pěstitelem a spotřebitelem.
Často slýchávám, že zemědělci jsou jen profesionální stěžovatelé a že jen čekají s nataženou rukou. I když s tím pláčem je to i s ohledem na primární zájem médií o katastrofy a negativní zprávy, jako je třeba sucho nebo prasečí mor, trochu jinak, je dobře, že alespoň tento případ ukázal, že zemědělci umějí přejít od slov k činům a že se umějí chopit otěží vlastního osudu.