S Čedokem přes NDR na svobodu
Dnes je tomu 56 let, co jsem krátce po 4. hodině ranní odešel s jedním kufrem v ruce z rodného domu, abychom s manželkou Věrou včas nastoupili do zájezdového autobusu Čedoku, který v 5 hodin odjížděl z nevlídné Československé socialistické republiky soudruha prezidenta Antonína Novotného do válkou dosud poznamenané, ošuntělé Německé demokratické republiky soudruha Waltera Ulbrichta.
Odcházel jsem bez rozloučení s rodiči a sourozenci, s rozechvělým vědomím, že se možná nikdy nevrátím, v nejhorším scénáři se s nimi již nikdy nesejdu, neuvidím, nepotěším se, vnoučata mým rodičům nepředstavím. Věděl jsem, že odejít musím, bez váhání, a pokud možno klidně.
Bylo to tak pro mne dost těžké, ale jistě rozumnější – nezapojit mé nejbližší do našeho riskantního plánu útěku na Západ. Ano, na Západ. On totiž ten autobus po bezvýznamném pětidenním courání se po „endéer“vjel v přímořském Rostocku na bělostný trajekt, který nás po šesti nervózních hodinách vylodil v přístavu ve švédském Trelleborgu. Z komunistického ghetta na svobodu.
Pěti z 25 cestujících se při vstupu na švédskou půdu uvolnil srdeční sval a mohli opět volně dýchat. V autobuse totiž okupovalo 52 sedadel jen 25 Čechoslováků, z nichž někteří po tvrdém výběru a kádrování až zázračně dostali do pasu tzv. výjezdní doložku pro třídenní návštěvu Švédska. Těch pět bylo totiž hned první den zájezdu ještě v Praze postrašeno neověřenou zprávou, že „Švédi uprchlíky z ČSSR vracejí“. Ovšem, byla to bohapustá lež rozšířená naší průvodkyní, jejíž pravou úlohu hlídacího psa jsme snadno rozeznali krátce po našem nástupu do autobusu. Ano, Švédi vraceli, ale jen kriminálníky. O těch pět „uprchlíků“byl ovšem autobus při návratu do Prahy lehčí. Hahaha!
Dnes se tou vzpomínkou bavím, ale tehdy to humorné nebylo. Jeden z naší uprchlické party, Luděk, se nám poslední večer v hotelu na německé pevnině svěřil, že si již jednou za nezdařený pokus o nedovolený odchod na Západ odseděl rok ve vězení. Třásly se mu přitom ruce, jen stěží udržel v prstech skleničku vína. A přítel Jirka, syn ve válce padlého pilota RAF, který si v autobuse studoval anglický slovník? Z něho, jeho cajkových kalhot a lodního kufru bylo na hony cítit, že se vracet do Čech nechce a nebude. Jak on, zásadní antikomunista, se dostal do autobusu směřujícího na sever do kapitalistického Švédska? Češi jsou ovšem plémě vynalézavé a s trochou štěstí se i malé zázraky mohou stát a nepovolený útěk na Západ podařit.
Dnes je krásný jarní, sluncem rozehřátý, téměř letní pařák. Jen ten šeřík nestihl po chladném dubnu plně rozkvést a provonět Prahu. Ale on to jistě během několika dní dohoní a potěší nás, jako tomu bylo v máji ’45 a následně při většině každoročních oslav konce druhé světové války.
Šeříkový keř a vůně jeho květů byly a navždy jsou pro moji generaci spojeny s koncem válečných tragédií a stresů. Jako děti jsme věděly, kde je na pražské Dobešce ten nejlepší, v nejkrásnější barvě, s nejbohatším květenstvím a s nejlahodnější vůní. Pod dohledem učitelů a učitelek, se zatajeným dechem, ale zcela dobrovolně jsme květy „bezu“zdobily pomníčky obětí Pražského povstání.
V tom pro mne osudném dnu v květnu 1965 bylo deprimující vstávat ještě za tmy a v chladném, sychravém větru vyrážet do nejistoty, do neznáma. Jako kdyby mě nepřívětivá příroda varovala, že v mém novém životě nebude vše jen pohoda ozářená sluncem. I keře šeříků byly tehdy v té mizérii opatrné, zpomalené, ještě bez květů.
Zapnul jsem si kabát a vyrazil...