Jak Kolben zakázal kouřit u soustruhu

Není nad konkrétní, byť zdánlivě nepodstatnou podrobnost, která černobílé portréty dobarvuje. Stačilo by říci, že Emil Kolben začal svou zámořskou kariéru v Edisonových službách. Ale v úterní premiéře dokumentu ČT Kolben zazní, že jej americký vynálezce přivítal žertem „Budeme dobrými nepřáteli“, že coby jeho asistent dostával Kolben patnáct dolarů týdně, že už v sedmadvaceti letech měl v Edisonových

podnicích post šéfinženýra a že si Kolbenova žena s sebou do Států přivezla kuchařku.

Polidšťující detaily

Podobně se dobová válka mezi stoupenci stejnosměrného a střídavého elektrického proudu obohatí propagačními ukázkami rychlého zabíjení zvířat – vskutku unikátní, drsné záběry – či po Kolbenově návratu do vlasti poznámkou, že podnikatelský souboj s Křižíkem o pražské tramvaje vyhrál i proto, že nabídl projekt o polovinu levnější.

Ať dokument zmíní kteroukoli kapitolu poměrně neznámého osudu zakladatele světoznámé značky, vždycky znovu si v ní najde polidšťující detail. Třeba když Kolbenova dcera vzpomíná na nedělní rána včetně zimního a letního jídelníčku nebo když dojde na informaci, že Kolbenovy továrny zažily už v prvním roce svého provozu rovnou tři stávky; jednu z nich rozdmýchal do té doby nevídaný zákaz kouření při práci na soustruhu.

Ani Kolbena však neminuly dobové veletoče. Řád od císaře a válečné zakázky mu přitížily po roce 1918, ovšem místo podniků, které musel opustit, obratem založil nové, rodinné. Hrozbu nacismu se rozhodl ignorovat – a podcenil ji, z celé rodiny zahynulo 26 lidí včetně Emila Kolbena samého.

Škoda, že dokument jenom krátce pojme osudy přeživších a přes znárodnění ČKD a listopad 1989 se dostane do rozbředlé současnosti naplněné obecným fňukáním nad privatizací, ztrátou odbytišť a troskami slavného impéria.