Zjistím, zda budu hrát dál
Poznal krutou ztrátu i slávu. Petr Vrána vypráví o emocích, pomoci, synovi a budoucnosti.
Až skoro do páteční půlnoci klidnil předškoláka Lea i dva synky spoluhráče Tomáše Kundrátka. Pak si konečně mohl sednout na balkon dubajského hotelu. „Z toho uspávání by se dal natočit film!“vydechl do sluchátka Petr Vrána. „Malí Kundrátci nechtěli spát, pořád mluvili. Můj malý jim vyhrožoval, že si vezme špunty do uší. Pořád na sebe pokřikovali z postelí. Uspávat tři divočáky není nic pro mě.“
Nečekaná dovolená mu neumožnila zúčastnit se včerejšího slavnostního pořadu Hokejista sezony, kde kapitán třineckých mistrů vyhrál Cenu Václava Paciny, kterou MF DNES uděluje nejlepšímu hráči play off.
Do něj zasáhl jen několik dní po tragédii, při níž ztratil kanadskou manželku Lindsey. Počátkem března se pod ní na přehradě Slezská Harta prolomil led při záchraně psa. Utonula. „Už to nezměním. A je důležité se o tom bavit,“ujistí Vrána, když se řeč stočí k nejtěžším chvílím jeho života.
Sám moc dobře ví, že budou ovlivňovat i to, jak v 36 letech dál naloží s hokejovou kariérou.
Spíš začněme, jak jste se ocitl v Dubaji.
Doba je divná. Neplánoval jsem, že po sezoně někam pojedu. S Tomášem Kundrátkem jsme ale byli minulý víkend spolu, protože jeho žena odjela na pár dní pryč. Vykládal mi, že pak vyrážejí do Dubaje. Tomáš má dva kluky, bydlíme vedle sebe v Třinci. Napadlo mě, že toho využiju, malého trochu rozptýlím a zvednu mu náladu po tom, co se stalo.
Takže při pondělním předávání ocenění budete...
... nejspíš v Legolandu! To byl hned od začátku náš hlavní cíl cesty. Říkali jsme si, že tam půjdeme po víkendu, aby tam nebylo moc lidí.
A jak se jinak vede v Dubaji?
Podívali jsme se už do obřího akvária obchoďáku, dali si tam kafe. Jinak ležíme na pláži, kluci chodí do vody. Hned vedle je i akvapark pro menší děti. Malý je nadšený a snad to tak i zůstane.
Jak byl nadšený, když jste mu po titulu přímo na ledě pověsil na krk vaši zlatou medaili?
Věřím, že se mu to líbilo, i když ho hokej zatím moc netáhne. Poslední dobou to ale snad ani nešlo. V sezoně byl na ledě jen jednou a hned další víkend se zavřely všechny stadiony. Byla to pro něj první taková oslava. Když jsme vyhráli titul před dvěma lety, na stadionu byla moje žena a malého jsme nechali doma. Teď jsem byl rád, že měl zážitek a máme i společnou fotku. Viděl jsem ale, že byl trošičku nervózní, protože všude byla hromada lidí a kamer.
Byl to šrumec. Nebál jste se o něj?
Bylo to v pohodě, byl tam s ním můj táta. Vzal ho i pak domů, když jsme se s klukama zavřeli v kabině a pokračovali v oslavách.
Jaké byly?
Vydržel jsem až do rána, kdy mě vyzvedl tchán. Bylo to jiné, když se nikam nesmělo. Na druhou stranu jsme zůstali spolu v šatně s těmi, se kterými jsme zvládli celou sezonu. Bylo tam vedení, kluci tam měli rodiny. A i pro mě to mělo emoce.
Asi chápu.
Za kluky máte radost, rok byl divoký. Párkrát to ale na mě během večera padlo. Myšlenkama jsem zabloudil, že jsem při minulém titulu seděl v kabině se ženou. Teď jsem sám s malým. Ale tak to prostě je. Nemyslím na to pořád, ale každý den nějaký moment nastane. Malý něco udělá, něco vidím a vše mi to připomene. Ale řekl bych, že je to normální. Budu se s tím muset bohužel nějak naučit žít.
Kdykoli mě přerušte, pokud vám to bude nepříjemné.
V pohodě. Víte, co... o tom bavit.
A jak vám to jde?
Vždycky záleží na rozpoložení. Než jsme odlétali do Dubaje, měl jsem horší náladu. S tchyní jsme si pobrečeli, po sezoně na vás padne spousta věcí. Člověk přijde domů a uvědomí si, co všechno je potřeba udělat, co jsme společně chtěli udělat. A uvědomuje si, že je na to sám. Vždycky jsme plánovali ve dvou, máte nějaké sny, chcete něco budovat. Teď na to budu sám. Je to vážně zvláštní. Většinou nemám problém se o tom bavit, protože se to stalo a nezměním to. Ale někdy mě to semele.
Teď jsou ty lepší dny?
Jasně, dám si pivo na pláži. Pak ale vidíte malého, jak řádí v akvaparku, v moři nebo jak staví něco v písku. Myšlenka automaticky naskočí, že jsme tu měli být ve třech.
Jak to snáší syn?
Na svůj věk je vyspělý a chytrý. Jednou za pár dní vidím, že mu trošku začnou slzet oči, někdy mi to i sám řekne. Občas poví, že mu chybí máma, ale spíš to z něj musím tahat. Chápu, že se o tom se mnou třeba nechce úplně bavit.
Co s tím?
Je důležité se
Jen doufám, že ho to nedožene, až bude větší. Muselo být strašné, co si prožil. Semlelo by to i dospělého člověka. Chtěl bych, aby si o tom po návratu domů promluvil s psycholožkou, abychom začali nějak fungovat. Něco jsem probíral i se ženou trenéra Varadi, která je na tohle profesionálka. Spoustu věcí mi už poradila. Snažím se být pro malého oporou, ale někdy je až srdcervoucí vidět, co prožívá v jeho letech místo toho, aby byl šťastný a objevoval svět.
Prospívá mu, že s Kundrátkovými?
Hrozně moc nám pomáhají! Tomášova žena měla podobný příběh jako Lindsey. Obě Kanaďanky, obě se brzo odstěhovaly. Tomáš jako já hrál v Rusku, teď se během sezony společně sblížily, chodily spolu do Beskyd, sedly si. A když se to stalo, byla úžasná. Přijela s klukama a pomohla mi první čtyři dny, než přiletěla tchyně s tchánem. Postarala se o dům, rozptýlila malého.
Obdivuhodné.
Tomáš zase vynechal zápas, aby s námi zůstal o den navíc. Na to nikdy nezapomenu. Vím, že ani pro ně to nebylo jednoduché. Takže když můžu, oplatím jim to maličkostí jako třeba teď, když jim na dovolené pohlídám děti, aby si v klidu zašli na večeři. I když s těmi divočáky to nebylo lehké... (usměje se)
Máte ještě někoho, komu byste rád poděkoval?
Tchyni s tchánem. Mámě s tátou. Pomohla by i moje sestra, která žije v Maďarsku, ale s malou v téhle době nemohla úplně snadno cestovat. Musím poděkovat všem. Ukázalo se, že mám kolem sebe správné lidi, na které se můžu obrátit. Nerad bych na někoho zapomněl. Pomohli kluci v týmu, vstříc vyšel i klub. Nikdo na mě netlačil. Tchyně má s malým skvělý vztah. Cítil jsem, že máme podporu. I to byl důvod, že jsem se vrátil na led. Bylo to trošku takové vysvobození ze situace, kdy bych jen smutně seděl doma.
Kdy vás napadlo, že byste mohl hrát play off?
Asi čtyři dny před startem přípravy na play off. Kluci po volnu začínali někdy v úterý trénovat, mě to napadlo v pátek. Zavolal jsem Vencovi Varaďovi, že bych šel v pondělí sám na led. A pak se rozhodneme. V úterý už jsem byl s klukama a beze slov jsem najel na starý režim.
Cítil jste, že váš návrat zakončíte s pohárem nad hlavou?
Zní to asi zvláštně, ale výhra byla, že jsem byl s klukama. Hned první trénink byl skvělý. Pořád jsem to někde v hlavě měl, ale na ledě jsem si to užíval. Okolo jsem viděl jen dobrou náladu, trénink měl šťávu a tušil jsem, že je v nás velká síla. Je to divné, že to řeknete po jednom tréninku, ale myslím, že tu pozitivní energii cítili všichni.
Všichni z Třince o vás po titulu krásně mluvili. Říkali, že jste byl inspirací.
Takhle bych to neviděl. Pro mě byla pomoc, že jsem byl s kluky. Máme štěstí, že od malička můžeme dělat, co milujeme. Člověka jen povzbuzuje, když se daří. Teď mi to navíc pomáhalo nemyslet na to nejhorší, během zápasu na to není čas.
Muselo být strašné, co si prožil. Semlelo by to i dospělého člověka.
Mám radost za kluky, vedení i fanoušky. Pro mě je to ale spíš malá útěcha.
Troufl byste si říct, že vás hokej trochu vrátil do života?
Zrovna jsem o tom přemýšlel. Jsem vděčný, jak to dopadlo. Mám radost za kluky, vedení i fanoušky. Pro mě je to ale spíš malá útěcha. Když jsem se vrátil, aspoň jsme vyhráli. Myslím, že kdyby mi žena něco mohla říct, poví mi, ať se starám o malého a neblbnu někde v hale. Snad by mi i ona teď řekla, že to stálo za to.
A co teď bude dál?
Teď můžu vydechnout, potrénuju, připravím se. Dál mám smlouvu a s klukama chci zase udělat co nejlepší výsledek, ale prioritu budu mít jinde. Teprve budu poznávat, jak můžeme s malým fungovat a jak vše budeme zvládat sami. Půjde do školy, což znamená nové starosti a stres. A když to bude těžké nebo malý nebude v pohodě, budu to řešit.
Zkrátka vás po dovolené čekají zatěžkávací týdny.
Přesně takhle to vidím. Vrátíme se, postupně začnu trénovat, potom začne škola. Pár dalších měsíců se s tím musím nějak srovnat. K tomu se postarat se o dům, domácnost a malého. Vím, že mám spoustu skvělých lidí okolo, kteří se o něj postarají, když pojedeme na venkovní zápas. Když ale budu doma, padá to na mě. Mám už nějaké roky, snad bych to měl zvládnout. Jen se ukáže, jestli k tomu zvládnu podávat stoprocentní výkony. Nebo třeba zjistím, že bude lepší, abych dělal něco jiného.