Odvaha chránit přírodu

Komunisté životní prostředí devastovali, transformace by nebyla možná bez ekologie. Ale i dnes u nás ekologové budí nelibost.

Politické půtky posledních dnů přehlušily skutečnost, že jsme si 5. června připomínali Světový den životního prostředí, vyhlášený OSN v roce 1972. Škoda! Jakpak by asi současná pandemie v Česku probíhala před takovými 35 lety? Od podzimu do jara na podkrušnohorskou krajinu pravidelně doléhaly inverze toxického smogu z chemiček a tepelných elektráren, na Ostravsku zase z hutí. Zvýšenou úmrtnost tehdy nikdo nepočítal. A kdyby se přidal covid? Raději nemyslet, o kolik by byla smrtnost vyšší. A kdo se tenkrát odhodlal uniknout na horské hřebeny, procházel se depresivními pláněmi mrtvých stromů. Kyselé deště – „přihnojování“kyselinou sírovou ze spalování hnědého uhlí – vedly k poškození mezinárodních vztahů na vzdálenost i tisíců kilometrů.

Například Švédsko si stěžovalo, že společně s východním Německem a Polskem ničíme život v jeho krásných jezerech. Netřeba říkat, že se soudruzi nikdy nikomu neomluvili. Transformace země po roce 1989 by nebyla možná bez ekologické sanace, která se povedla vcelku uspokojivě, ačkoli Ohři, natož Bílinu ke koupání zrovna doporučit nelze. Bohu díky, že jsme povinni podřizovat se ekologickému zákonodárství EU a ne nějaké zdejší lidové tvorbě!

Ministři životního prostředí u nás teď nemají výraznější profil jenom proto, že vše víceméně klape. Viz ovšem monstrózní velkodůl Turów přímo na hranicích a polskou tvrdohlavost – a hned je zaděláno na mezistátní šarvátku.

Z historie známe politika, jehož odkaz je do značné míry založen na ochraně přírody. Právě před 120 lety nastoupil do úřadu prezidenta USA Theodore Roosevelt. Tento člověk nespoutané energie ve své zemi zanechal nesmazatelnou stopu v mnoha oblastech, jednu však nejtrvalejší. Přímým důsledkem zákona z roku 1906 bylo založení přes 220 chráněných území, včetně pěti nejslavnějších národních parků země. Po skončení volebního období podnikl tento velký dobrodruh a milovník přírody vědeckou výpravu do Amazonie, při které takřka zemřel, ale pomohl popsat tok řeky nesoucí jeho jméno – Rio Roosevelt.

Tomu se říká angažovanost a odvaha! Jak by se ale Roosevelt cítil, kdyby navštívil Amazonii dnešní? Devastace pralesa pokračuje, což nás musí zajímat, protože ekologie je záležitostí globální.

Ochranou přírodního prostředí se nemohou zabývat jen spolky nadšenců. Mohou ale varovat. Právě proto oslavuje 50. narozeniny organizace Greenpeace. Více než kdo jiný si předsevzala být přímo na místě činu a hlasitě svědčit o ekologických deliktech. Občas se musí křičet!

Ne náhodou vzbuzuje i negativní reakce: jejich loď byla kdysi potopena, opakují se výhrůžky smrtí. Častá nelibost vůči Greenpeace u nás je dána uraženým pocitem, že by ekologové neměli „rušit“. To ukazuje zpoždění Česka, co se týče ignorance i slabin intelektu – ve vyspělých demokraciích má Greenpeace hodnocení právem vysoké. Važme si ale vysoce efektivní dobrovolnické práce kohokoliv a pamatujme na ni příspěvkem, který si ostatně můžeme daňově odečíst.