Turistický boom. Jak se vyhnout davu

Ta historka, jíž jsem byl loni na dovolené svědkem, mi utkvěla v paměti. Přeplněná turistická trasa na krásném místě v jednom z našich národních parků. Vedro. Cyklisté i pěší proudí oběma směry v nekonečném štrúdlu. Neustále se musí vzájemně vyhýbat, kličkují, pod nohy či před kolo se jim motají cizí děti, nervozita se dá krájet.

„No já snad, já snad budu muset úplně zastavit nebo co!“lamentuje korpulentní paní na kole, která musí za jednou pěší rodinkou počkat, než v protisměru projede na malém kole nějaký chlapeček, podle jejího názoru příliš pomalu.

„Aby ses nepos..la,“usadí ji matka malého cyklisty.

„No to se teda pos..u!“trochu nelogicky odpoví netrpělivá cyklistka.

Na turistických trasách bylo zkrátka husto a letos to nebude jiné. Spíš to bude ještě hustší – jak se píše v hlavním článku tohoto vydání MF DNES, Češi letos hodlají letní dovolenou strávit v tuzemsku.

Takže znovu vyrazíme někam do přírody, abychom tam zjistili, že stejný nápad měly tisíce dalších lidí. Na nejexponovanějších místech bude těsněji než v těch městech, ze kterých odjedeme, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. A toho se nenadýcháme, protože v tom davu v letním vedru budeme dýchat především pach lidského potu. A budeme trochu otrávení, proč se nám tam ti druzí pletou. Aniž nám dojde, že „ti druzí“jsme pro ostatní zase my.

A tak můžeme slyšet a číst stížnosti, že do přírody se kvůli lockdownu naučili jezdit i lidi, kteří dosud trávili víkendy spíše v nákupních centrech. A na značených stezkách kvůli nim není k hnutí. Že cyklotrasy jsou přeplněné jezdci na elektrokolech, kteří by bez přídavného pohonu nevyjeli ani ze dvorka. A majitelé obytných aut, donedávna pospolitá a trochu exotická komunita, rozmrzele zjišťují, že je najednou příliš mnoho majitelů obytných aut.

Rozmrzelost je pochopitelná i proto, že masovost s sebou nutně přináší i regulaci. Přibývá zákazů vstupu, přibývá i zákazů vjezdu na kole. Majitelé obytňáků, kteří si ještě před pár lety mohli přes noc parkovat, kde se jim zlíbilo, najednou zjišťují, že míst pro volné bezplatné přenocování prudce ubývá a leckde na ně vyloženě nevraží.

Regulace je protivná, ale nutná, má-li z té přírody po nájezdu nás turistů něco zbýt i na další sezonu. Pamětníci například vyprávějí, že kdysi se dalo volně stanovat v čarokrásném údolí šumavské řeky Vydry. Táborníků tam bylo jen pár. Zkusme si podobnou benevolenci představit dnes. Stanů by tam bylo deset tisíc.

Přeplněno je v přírodě jen proto, že všichni chceme vidět totéž. Něco hezkého, a ne něco ošklivého. A že to chceme vidět v tutéž dobu – když mají naše děti prázdniny, a ne, když je nemají. Je to marné, budeme se v létě muset se sebou navzájem smířit.

Ale je samozřejmě jedna možnost, jak si člověk může i ta nejpopulárnější místa užít úplně sám a nikým nerušen.

Stačí málo. Jít na výlet za deště.

Pamětníci vyprávějí, že kdysi se dalo volně stanovat v čarokrásném údolí řeky Vydry.