„Jít pomáhat mi přišlo jako samozřejmost.“
Měla jsem potřebu jít pomáhat, připadalo mi to jako samozřejmost,“říká studentka a fotografka Klára Venty Mojová. Přes opakované setkání se smrtí by se prý nerozmýšlela a svoji pomoc nabídla v případě potřeby znovu.
Do práce na covidovém oddělení se poprvé zapojila už v lednu, nakonec zvládla pět misí. Nejnáročnější pro ni byla prý hned ta první, v Karlových Varech.
„V lednu byla situace v nemocnicích docela špatná. Nebylo to nic jednoduchého. Ze začátku jsme nevěděli, jestli nemocničnímu personálu vůbec dokážeme nějak pomoci. Nakonec jsem si ale uvědomila, že naše pomoc je namístě a že jsme užiteční,“říká Klára Venty Mojová. Zažila i velmi smutné chvíle.
„Vzpomínám si na moment, kdy jsme na oddělení měli matku s dcerou. Vypadalo to, že budou brzy obě z nemocnice propuštěny. Zdálo se, že jsou v pořádku, ale třetí den se stav matky zhoršil a zemřela. Bylo to pro mě velmi nepříjemné, vžívala jsem se do pocitů dcery a nedokázala si představit, jak těžké to muselo být,“říká.
S úmrtími se setkala na každém ze svých pěti výjezdů. Smrt začala brát jako součást života.
Další chuť do práce jí dodávali sami nemocní, které chodívala krmit nebo jim pomáhala s hygienou. Často šlo o lidi, jejichž zdravotní stav nebyl vůbec dobrý. „Už jenom to, že se na mě usmáli, pro mě bylo velmi silné,“vzpomíná.