Vzpoura neviditelných

Ti, kdo označovali francouzské regionální volby o uplynulých dvou víkendech za předehru volby prezidentské v příštím roce, si nevěřícně mnou oči. Nic není tak, jak vypadalo. Pravice vstala z mrtvých, naopak Macron i Le Penová propadli.

Kde jsou Macronovi lidé? Jak dopadla Le Penová? V regionálních volbách ve Francii se do popředí, k překvapení všech, prodrala tolik odepisovaná pravice. Získala na kontinentu sedm regionů. Své bašty si uchovala v počtu pěti i trochu ztracená a rozdrobená levice. Tyhle volby mají své vítěze i poražené: nejsou ale tam, kde byste je čekali.

Prohráli především ti, co se neúčastnili. Patrně tomu tak chtěli: vytrestat mocné. A volební neúčast byla skutečně rekordní: 65,7 %. V prvním kole dosáhla dokonce 66,7 %. Ze 48 milionů voličů jich 31 milionů nedorazilo, dva ze tří prostě hlasovali nohama.

Být účasten na moci v 18 regionech – včetně čtyř zámořských – není totiž jen výrazem patriotismu, ale moci reálné. A nejen kvůli tomu, že prezidentský kandidát musí získat „500 podpisů“, v nichž právě nominace z územně-správních celků, tzv. parrainage, hrála vždy klíčovou roli.

Emmanuel Macron ani Marine Le Penová, jejichž opakovaný prezidentský duel se s velkým napětím příští rok očekává, do tohoto regionálního klání přímo nezasáhli, byť samozřejmě podporovali svá mužstva i kandidáty. To jsou ti, co prohráli symbolicky.

Mocenská trampolína

Proč ale lidé nehlasovali? Velkou měrou, i když ne důvodem univerzálním, byla stále doznívající sanitární krize, neboť volby se dvakrát odkládaly. Ale roli sehrál určitě i výhled blížícího se léta – a snad i mnohem zajímavější fotbal šampionátu Euro 2020, kde se Francie viděla jako favorit.

Regiony byly letos sledovány hlavně z perspektivy možné trampolíny, odkud se líhnou potenciální kandidáti na nejvyšší, prezidentský úřad. Všechny proto zajímaly kandidátky tohoto budoucího klání. Macronovi se napodruhé v žádném kraji nepodařilo zakořenit, Le Penová narazila všude, navíc i na jihu, na „skleněný strop“(a frontu místního odporu).

Oba se tak stali terčem odmítnutí, každý z jiného důvodu. Macron za svou pařížskou sebezahleděnost, Le Penová paradoxně i za svůj ústup z radikálnějších pozic. To, co vypadá přitažlivě na národní úrovni, v regionech prostě neplatí. Kdo by chtěl být deklasován pouze na trampolínu?

Kandidátky Macronova hnutí Republika na pochodu (LREM) – nepočítáme-li zámořský ostrov Guadaloupe, kde LREM zvítězila – se nevyšplhaly nad 9 %. Nepostoupily do druhého kola a propadly, a to navzdory tomu, že prezident vyhnal do regionů celkem patnáct ministrů vlády, včetně charizmatického Érika Duponda-Morettiho, vyhlášeného advokáta a nyní ministra vnitra. Ale ani charizmatický ministr neuspěl.

Le Penová, předsedkyně Národního sdružení (RN), si dělala frontální zálusk až na šest regionů. Byli to ale právě její voliči, kteří rozhodli, že se jí nepodařilo uspět ani v jediném, ani v ostře sledovaném regionu Provence-Alpes-Côte d’Azur. V prvním kole byla její strana favoritem a kandidát Thierry Mariani se solidním základem 36,38 % vyšel na pásce toho kola jako první. Ve srovnání s regionálními volbami roku 2015 šlo ale o desetiprocentní pokles, což se sečetlo v kole druhém.

Není pravice jako pravice

Psychodrama v tomto regionu nabídlo pohled na zborcenou, zoufalou a tím pádem i umanutější „frontu odporu“proti komukoliv, kdo je nominován Le Penovou. Na

Marianiho, jehož gaullistický rodokmen sahá až do Fillonovy vlády, se ale sneslo celé nebe: v Avignonu čelil zpochybňování a žalobám za svou kandidaturu. Jeho protikandidátem byl republikán Renaud Muselier, jehož osobně podpořil premiér Jean Castex – a dodal několik kandidátů LREM. Komické na celé věci zůstává, že všichni tři kdysi patřili ke stejné neogaullistické pravici. Zde se spolu nedokázali domluvit.

Umírněná pravice, kterou se prezident Macron od roku 2017 pokoušel štěpit, jak to jen šlo, vyšla z voleb přímo s třemi nominanty na nejvyšší úřad. Všichni již obhajovali z minule. Ta jména bychom si měli zapamatovat, jsou to dva muži a jedna žena. Všichni ve svých regionech vyhráli: Xavier Bertrand (Hauts-de-France), Laurent Wauquiez (Auvergne-Rhône-Alpes) a Valérie Pécressová (Île-de-France). Pouze druhý je ale vysloveně zaregistrovaným republikánem (a rovněž bývalým předsedou).

Ve svém triumfálním projevu se Xavier Bertrand (52,37 %) delegoval na reprezentanta nejen „té jisté myšlenky o Francii“v narážce na vůdcovskou metaforu zakladatele páté republiky Charlese de Gaulla, ale i na mluvčího „mlčících a neviditelných“. Důraz na lidové kořeny francouzské pravice mu rétorsky, na první poslech, vychází. Nebýt levicového elektorátu, jemuž dodal během svého mandátu v regionu i „kulturní potravu“, nástup by to nebyl tak prezidentský.

Bertrand má naději: touží po Elysejském paláci. Do půl roku o tom bude muset přesvědčit i ty ostatní na pravici. Prezidenta Macrona, zdá se, již přesvědčil: podle nepotvrzených informací mu i on hodil svůj hlas.

Regiony byly letos sledovány hlavně z perspektivy možné trampolíny, odkud se líhnou potenciální kandidáti na nejvyšší, prezidentský úřad.