Čínská diagnóza Mao
Před sto lety byla založena komunistická strana Číny. Výročí je to významné, desítky milionů mrtvých nemá na svědomí kdekdo.
Svelkým halasem slaví čínský režim sto let komunistické strany, dle stanov „předvoje čínského lidu, vycházejícího z marxismu-leninismu, z učení Mao Ce-tunga“. Předseda Mao zemřel sice už v roce 1976, ale dodnes je všudypřítomný, nezbývá tedy než si ho prohlédnout.
Mao – budovatel: každá správná revoluce se plně rozřádí až po uchopení moci. Tříbí se třídní čich, napravují se plané sliby, rolníkům přidělená půda se obratem konfiskuje. Budování přišlo na 5 až 10 milionů mrtvých.
Mao – krasoduch: tyrani mívají slabost pro krásno. I Mao básnil a kaligrafoval. A pro každou kampaň a podkampaň vymyslel jméno jako z orientální pohádky.
Mao – provokatér: po budovatelských represích vyhlásil Kampaň sta květů s výzvou, aby se každý občan svobodně a kriticky vyjádřil. Statisíce sedly na lep, ty pak bez obtíží zlikvidoval. Krom toho miloval donašeče včetně dětských udavačů vlastních rodičů.
Mao – fantasta: ke konci 50. let vyhlásil tzv. Velký skok vpřed, přímo do lůna komunismu. Přinutil rolníky, aby se zapojili do obrovských komun s vojenským režimem práce i života. Zemědělství je hračka, pročež měli stavět i kanály a přehrady. Ve volném čase se věnovali tavbě železa: v každé komuně zřídili prvobytné pícky, kde roztavili cokoli, co jim padlo do rukou. Pakliže netavili, bavili se zápasem proti Čtyřem škůdcům – krysám, komárům, mouchám a vrabcům. Výsledkem byly opuštěné rozvaliny, hnijící obilí, neúroda a hladomor. Bilance: okolo 40 milionů mrtvých. Po této šlamastyce se ho mírnější soudruzi snažili odstavit na vedlejší kolej. Ale jemu se tak chtělo vládnout!
Mao – pustošitel: roku 1966 vyhlásil Velkou proletářskou kulturní revoluci. Miliony studentů, žactva i sebranky si připíchly odznaky Rudých gard a rabovaly cokoli. Likvidace umírněných, zničení školství a vědy, chaos na pokraji občanské války – viz třeba působivé vzpomínání dívenky Emily Wu v knížce Peříčko v bouři. V oblibě byly veřejné lynče a sebevraždy. Opět pár milionů obětí.
Mao – přítel národů: nejprve okupace Tibetu, poté válka s Indií. V roce 1975 export revoluce do Kambodže, kde genocidní režim hravě vyvraždil na čtvrtinu obyvatel. Před 70 lety zachránila Čína agresivní Severní Koreu před porážkou a chrání ji dodnes. Přitom se směje prostoduchým západním snahám o domluvu s nejmladším Kimem.
Mao – zbožštění: rodný dům ve vsi Šao-šan je poutním místem. Zde ho uzřelo světlo světa, tady to všechno začalo...
Mao – diagnóza: nelítostný nezájem o city druhých, absence svědomí, neschopnost poučit se z chyb, svádění průšvihů na jiné, ignorování společenských norem a zákonného chování, mstivost, racionalizace týrání... Prostě asociál jako vyšitý.
Mao – odkaz: v Číně nestojí památníky obětí, historické reflexe se přísně trestají. Mauzoleum Velkého kormidelníka krášlí pekingské Náměstí Nebeského klidu, Mao a současný náčelník strany Si Ťin-pching si s navlas stejným úsměvem podávají mezigeneračně ruku. Velký metař Si se rozhání ocelovým pometlem, předposlední protistátní vzpomínky mizí v orwellovské stoupě zapomnění.