Kdy už, když ne teď? Anglie větří happy end
Může to být náhoda, ale taky osud. Když fotbalová Anglie poprvé a zatím naposledy vyhrála velký turnaj, začala mistrovství světa sérií čtyř zápasů bez obdrženého gólu.
To se psal rok 1966.
Teď, o pětapadesát let později, odstartovala úplně stejně. A protože ve čtvrtfinále Eura číhá jako soupeř přijatelná Ukrajina, celá země je na nohou.
Tak je to tady! Tak konečně! Kdy jindy než letos?
„Přesvědčivě jsme porazili Německo a los je příznivý,“nadchl se i bývalý kanonýr Alan Shearer, nejlepší střelec Eura 1996. „Jestli někdy měla Anglie šanci na evropské zlato, tak teď!“
Není v tom jen fanouškovství a národní hrdost, bookmakeři vidí situaci podobně. Anglie, o které experti během základních skupin pochybovali a vyčítali trenéru Southgateovi, že tým nedává góly, je najednou s kurzem 3:1 největším favoritem na vítězství.
Celkem logicky, protože ti, kterým se původně věřilo víc, jsou už doma.
Platí to pro Portugalce, obhájce zlata. Také pro Němce, kteří jen tak tak proklouzli ze skupiny a na Anglii pak nestačili. Senzačně vylétli Francouzi, které škrtlo podceňované Švýcarsko.
Mezi osmičkou čtvrtfinalistů tak najdete jen čtyři giganty – kromě Anglie ještě Španělsko, Itálii a Belgii. Hledat mezi nimi toho, kdo má největší šanci za dva týdny slavit,
může být ošidné, ale tentokrát vážně leccos hraje pro Anglii. Už jen to, že se povedlo odstranit z cesty neoblíbené Němce, přes které to desítky let v play off nešlo, je slibný úvod. K tomu přičtěte, že Angličanům nahrává turnajový pavouk a poněkud neférový formát: na rozdíl od ostatních odehráli všechny čtyři zápasy doma, ve Wembley. Na čtvrtfinále se sice stěhují do Říma, ale na případné zápasy o medaile už by byli zase v Londýně, navíc s výraznější diváckou podporou: na semifinále a finále se covidová opatření mají zmírnit a na tribuny by se mělo dostat přes šedesát tisíc lidí.
O nepropustné obraně jsme už mluvili, tak ještě přidejme třígólového střelce Sterlinga, odhodlaného kapitána Kanea, který se konečně trefil, nebo náhradníka Grealishe, jenž si geniálními kousky říká o mnohem větší prostor.
A samozřejmě kouče Southgatea: ten před pětadvaceti lety na Euru zahodil proti Německu rozhodující penaltu, ale teď se po čtvrtstoletí konečně vykoupil. To by byl happy end, kdyby právě on dovedl Anglii k historické trofeji!
Ale opatrně s tou euforií, ano? Vážných adeptů je přece víc.
Co třeba Španělsko, které mnozí před startem turnaje odepsali? Kouč Enrique si dovolil troufalost, nepozval kapitána Ramose ani nikoho z jeho spoluhráčů z Realu Madrid. Do branky poslal nezkušeného Simóna a na hrotu podržel Moratu, i když se trápil. Výsledek? V posledních dvou zápasech Španělé pokaždé nasázeli pět gólů, což se v historii Eura ještě nikomu nepovedlo.
A co Itálie? Z mnohých statistik vychází jako nejlepší tým šampionátu. Směrem k brance soupeřů vyslala nejvíc střel, přitom ji zdobí hlavně pevná obrana. Než brankář Donnarumma
inkasoval v prodloužení osmifinále s Rakouskem, nedostali Italové gól víc než devatenáct hodin! Naposledy loni v říjnu v Lize národů proti Nizozemsku, od té doby jedenáct zápasů s nulou. Sérii bez porážky natáhli proti Rakušanům dokonce na jednatřicet utkání a překonali své zaprášené historické maximum z roku 1939. Tak moc je pozvedl trenér Mancini.
Počítat se musí s Belgií, která má zřejmě poslední šanci naplno vyždímat potenciál zlaté generace, ale i zbylá čtveřice Dánsko, Česko, Švýcarsko, Ukrajina může překvapit.
A sázkařům, kteří větří senzaci, vydělat spoustu peněz.