Moje milované Dánsko
Už v sobotu to vypukne. Bitva o semifinále mistrovství Evropy. Česko versus Dánsko.
Už má zase sbaleno. V Praze se za ním po obědě zavřou hotelové dveře a příští zastávka? Baku. Pokud byste bývalého reprezentačního záložníka Libora Sionka náhodou neznali, je to ten chlapík s batůžkem na zádech a s telefonem u ucha. Manažer národního týmu.
Sobota mu přinese nevšední zážitek, neboť Češi se ve čtvrtfinále postaví Dánsku, kde Sionko našel druhý domov: „Manželce se občas zasteskne a vyčte mi, že jsme tam měli zůstat.“Máme jen 15 minut, pak už zase musí zařizovat, zjišťovat, organizovat, telefonovat.
Co se vám vybaví, když se řekne Dánsko?
Fantastická země. Přívětivá. Bez závisti. Jako cizince nás přijala s otevřenou náručí.
Taky se vám tam v prosinci 2007 narodil syn.
David Niclas. V tom druhém jméně je kus symboliky. Niclasem jsme chtěli ukázat, jak je nám v Dánsku dobře. Přiznám se bez mučení, že stěhování zpátky do Čech nebylo po dvou a půl letech snadné. Mnohokrát jsme se doma bavili nad otázkou: Nezůstaneme tady?
Nakonec jste se z Kodaně vrátil do Sparty.
A v Dánsku nechal kus srdce.
Skoro bych čekal, že vaše zkušenosti využije trenér Šilhavý ve svých plánech na čtvrtfinále.
Taktika je samozřejmě plně v gesci trenérů. Já jsem leda našeptávač, někdy oponent. Když chce Jarda znát můj názor, vyslechne si ho. Zodpovědnost za to, jak to vypadá na hřišti, leží na něm.
Takže jste se o Dánech už bavili?
Jasně. Řekl jsem mu, že Dánsko se nám velice podobá v sounáležitosti. Je to tým s velkým T. Předně stavějí na tom, že musí fungovat kabina. Na hřišti pak jeden bojuje za druhého, nezávidí si. Přesně to jsem v Kodani zažil sám.
Nakolik dánskou reprezentaci stmelil kolaps záložníka Eriksena, jenž málem umřel na hřišti?
Především jsme všichni šťastní, že je Christian zpátky. Budeme mu fandit, aby se k fotbalu vrátil. Každopádně pro všechny to musel být šok, rána do psychiky. Do toho porážka od Finska. Neumím si představit, jak bych se z toho dostával. Pamatuju si derby v Edenu, jak Petr Gabriel nešťastným skluzem zlomil nohu Vlado Labantovi. Křuplo to a mně z toho bylo dlouho zle. Jenže tady šlo Eriksenovi o život! Je těžké v takové chvíli myslet na fotbal, o to obdivuhodnější je, jak se z toho Dánové dostali.
Traduje se, že co Čech, to trenér. Mají to Dánové stejně?
Oni fotbalu rozumějí, vášnivě ho komentují, nicméně se mi zdá, že nejsou tak jízliví. Mají větší pochopení pro chybu. O dánské nátuře svědčí slogan: Jednou jsi nahoře, jednou dole, ale dolů se může dostat každý. A když dole opravdu jsi, nezasloužíš si, aby tě ostatní kamenovali.
V Kodani jste hrál třeba se synem slavného Michaela Laudrupa, ale v současném výběru už máte jediného spoluhráče, viďte?
Thomas Delaney, defenzivní záložník. To v Kodani býval můj mladej. Dával jsem na něj bacha. Píšeme si a těšíme se na setkání v Baku. Ještě znám maséra Jespera Larsena, ale jinak ostatní už jsou jiná generace.
Až se s Delaneym potkáte, pokecáte dánsky?
To ne. Se Zdeňkem Pospěchem, který v Kodani hrával krajního beka, jsme sice absolvovali deset hodin s učitelem, ale pak jsme studium vzdali. Hlavním jazykem v kabině byla angličtina. Navíc nás trénoval Nor Solbakken, tak jsme usoudili, že dánštinu nepotřebujeme. Skandinávie je výjimečná v tom, že se na každém rohu domluvíte anglicky.
Sám jste si na mistrovství Evropy zahrál, v roce 2008 jste byl dokonce nejlepší z týmu. Myslel jste na to, když se v neděli slavně vyhrálo osmifinále v Budapešti?
Ten rozdíl je velký, protože na hřiště nevykročíte v dresu a nezpíváte hymnu jako hráč. Ale my jedeme jako tým, jeden za všechny. Společně vítězíme, společně prohráváme, jako tým se radujeme. Úspěch patří každému z nás. Bez ohledu na to, jestli jste kapitán, brankář, trenér, manažer, masér nebo kuchař. I díky tomu jsme ve čtvrtfinále.
Nehrál byste ho raději v Kodani, byť by měli Dánové ohromnou převahu na tribunách?
Stoprocentně! Už ve skupině, kdybychom skončili druzí, hráli bychom osmifinále právě v Kodani, což by mi vůbec nevadilo. Nakonec to vyšlo na Budapešť a byl z toho krásný zážitek pro všechny – tým i fanoušky.
Do Kodaně se nedostanete, zato do Londýna byste mohli. Hrají se tam obě semifinále i finále.
Zní to krásně.
Jen tak strohá reakce?
Budeme bojovat.
Dokážete si tenhle turnaj vůbec užít? Mraky přeletů, zařizování, změn. Do toho covidová bublina.
Zrovna jsem nad tím přemýšlel. Máme toho všichni plné zuby. Ve smyslu organizace. Letošní Euro je logisticky velmi složité a my se snažíme dělat všechno, aby tu složitost hráči a trenéři pocítili co nejméně. Aby měli veškerý komfort. A jestli jste použil slovíčko užít, tak to rozhodně necítím.
Ani v Budapešti?
To jo, tam ano. Pak jsme rovnou letěli do Prahy, do postele jsem se dostal v půl páté a od osmi už jsme připravovali cestu do Ázerbájdžánu. Doteď jsme se nezastavili. Naštěstí mám pod sebou skvělý organizační tým, kterému patří obrovský dík za preciznost a hlavně obětavost.
Upřímně, kolikrát už jste proklel bývalého fotbalového prezidenta Michela Platiniho, že vymyslel takový paskvil?
Formát šampionátu je nešťastný, ale nechci, aby to vyznělo, že si stěžuju. Vždyť jsme mezi osmi nejlepšími!
Ale?
Ale covidová doba všechno maximálně zkomplikovala. Letošní formát by byl snesitelný v čase, kdy nemusíte řešit přísná covidová opatření. Po organizační stránce se z toho stal masakr.
Můžete vůbec v klidu spát? Každé ráno vám můžou covidové testy odhalit, že je v týmu někdo pozitivní. Zažili to Španělé, Švédové, Chorvati, Skotové.
Už loni během Ligy národů jsme si prošli velkou zkouškou, když jsme na zápas se Skotskem museli během pár hodin poskládat úplně nový tým. Dneska to můžeme vnímat s úsměvem, protože tehdy se ze dvou pozitivních případů udělala skoro katastrofa. Náš nároďák to chytilo jako první a teprve jsme se všichni učili, jak na to reagovat.
Pak nastal případ neprůkazných testů na Kypru.
Ani mi nemluvte, to bylo organizační harakiri. Jedno letadlo letělo pryč, druhé muselo přistát. Do toho se zařizoval záložní tým pro případ, že by se z neprůkazných testů staly pozitivní. Poslední rok si připadám spíš jako krizový manažer.
Když už jste u toho: nepodcenili jste před třetím utkáním na Euru problematiku žlutých karet? Obránce Bořil dostal druhou a bylo jasné, že osmifinále nehraje.
Žádná chyba se nestala, protože máme trojí kontrolu. Trenéři, já a vedoucí mužstva Tomáš Pešír. Navíc po každém utkání dostáváme oficiální vyrozumění od UEFA, takže jsme samozřejmě věděli, že Bořilovi hrozí stopka na osmifinále. Bylo svobodné právo trenéra ho nasadit. Stejně jako nevystřídat ve chvíli, kdy kartu dostal. Jaroslav Šilhavý je šéf. Prostě chtěl výsledek s Anglií ještě zvrátit, proto na hřiště v tu chvíli šli ofenzivní hráči a Bořil zůstal v sestavě. Hotovo, tečka.
A co ty spekulace, které vznikly? Trenér řekl novinářům, že se v kabině zkoumá, zda je Bořil opravdu ze hry.
Kdosi v kabině vykřikl: Nemažou se náhodou karty po skupině? Pro jistotu jsme ještě šli za zástupcem UEFA, aby nám jen potvrdil, co jsme věděli před zápasem. Mezitím trenér odešel na tiskovou konferenci, kde se vyjádřil naprosto upřímně. Ačkoli se do nás pustili kritici, můžu s čistým svědomím říct, že jsme nepřehlédli nic. Žluté karty se mažou až po čtvrtfinále, aby si všichni ohrožení případně mohli zahrát finále.
Mimochodem, těšíte se, až budete rozdělovat prémie?
Nad tím vůbec nepřemýšlím, peníze nejsou téma. Pro nikoho z nás. Řeší se jen cesta za úspěchem, což věřím, že je na hřišti vidět.