Dnes Prague Edition

Kdy nevěřit obětem znásilnění

Jsou svědectví o dávném sexuálním obtěžování věrohodná? Hledat obecnou odpověď nemá smysl. Neexistuje. Podstatněj­ší je, že stát má povinnost vinu bez výjimky prokázat. A to se mu bez včasné součinnost­i obětí nepodaří.

- Petr Suchomel právník, AK Steidl

Platí dvě teze. Zaprvé: napadená žena má svaté právo nechat si informaci o svém znásilnění jenom pro sebe. A zadruhé: je skandální, jak stát selhává ve stíhání sexuálního násilí.

Každá z těch dvou tezí snad může platit samostatně, těžko však obstojí vedle sebe. Sexuální násilí prolamuje intimitu, proto se často odehrává beze svědků a s chatrnými stopami. Společnost je tedy nemůže účinně potírat, pokud jí důkazy zavčas nedodá ten, kdo je má jako jediný k dispozici: oběť. Úřady se v její intimní sféře na rozdíl od násilníka dostanou vždycky jenom tam, kam je ona sama vpustí. Platí tedy, že nebudou-li oběti útoky hlásit, společnost se s násilníky nevypořádá.

Není to morální apel, ale logický závěr. Staré rčení praví, že kde není žalobce, není soudce. A bez soudce se nedá odsoudit pachatel ani jeho jednání. Bez soudce chybí i prevence, strach příštích pachatelů z potrestání.

První ze dvou úvodních tezí se příliš modifikova­t nedá. Otřesenou, zneuctěnou, zraněnou ženu skutečně nelze nutit, aby své trauma hlásila úřadům a v trestním řízení

je celé znovu prožívala. Pak je ovšem třeba pozměnit tezi druhou. Děravé stíhání sexuálních zločinců není do nebe volající skandál státu, ale pochopitel­ný celospoleč­enský problém, součást bolesti, kterou tyto útoky působí. Nikdy jich patrně nebude objasněno tolik jako vražd, krádeží nebo podvodů.

Zní to bezútěšně a je obtížné se s tím smířit. Ano, společnost musí dělat všechno pro to, aby násilí i z intimní sféry vymýtila. Vychovávat muže (i ženy), učit ženy (i muže) se bránit...

„Protipredá­torská“hnutí z poslední doby bohužel zvyšují tlak na rychlá a zjednoduše­ná řešení. Na to, aby si stát svůj úkol stíhat násilníky usnadňoval. Aby důkazní nouzi čelil tak, že nad chatrností důkazů přimhouří oko. A to je obrovské riziko, patrně větší nebezpečí než nechávat neusvědčen­é násilníky proklouzno­ut.

Nejenže odsoudit nevinného pro sexuální delikt je „znásilnění­m jménem republiky“, ale soudům hrozí, že postupně ztratí citlivost také při dokazování ostatních trestných činů. Z požadavku, aby obžalované­mu vinu řádně prokázaly, ovšem nelze nikdy slevit. Bez ohledu na to, v jak dostupné sféře se posuzovaný skutek odehrává.

V pochybnost­ech odsuď

Podívejme se na konkrétní, anonymizov­aný případ, ve kterém si soud z pohledu obhajoby zjednoduši­l práci jenom proto, že šlo o „intimní zločin“. Žena na policii vypověděla, že ji muž násilím nutil k jisté sexuální praktice. Rozeběhlo se mnohaměsíč­ní vyšetřován­í, na jehož konci zůstal ve spisu jediný důkaz svědčící o násilí – ženina výpověď. Jsou v ní zjevné mezery, žena popíše místo činu, na kterém se ona ani obviněný v daném čase vyskytovat nemohli, ale policie to připíše jejímu rozrušení. Součástí výpovědi je informace, že žena přišla domů za rodinou a později do práce mezi kolegy velice otřesená, že krátce po události někomu telefonova­la.

Policie nevyslechn­e nikoho z její rodiny, žádného z kolegů, nezeptá se jich, v jakém stavu přišla a co říkala, nezajímá se o to, komu hned po činu volala ani o čem se bavili. Biologické stopy na oblečení, kterého se měl muž dotýkat, se nenajdou, ale to přece slova poškozené nepopírá. Policie vyšetřován­í uzavře s návrhem na obžalobu ze zvlášť závažného zločinu. Ta putuje ze státního zastupitel­ství k soudu a soud obžalované­ho odsoudí. Dospěje k závěru, že výpověď ženy byla věrohodná. Návrh obhajoby, aby s ohledem na absenci jiných důkazů o násilí byla věrohodnos­t ženy znalecky zkoumána, je zamítnut pro nadbytečno­st.

Muž je tedy odsouzen na základě toho, že soud poškozené uvěřil.

V popsaném příběhu není podstatné, zda byl tento konkrétní muž vinen, či nebyl, ale to, že soud se nezabýval ani těmi důkazy, které se nabízely „na zlatém podnosu“. Rezignoval na obvyklé dokazování. Vše přebila víra v to, že ženina vzpomínka je přesná. Jde o situaci nemyslitel­nou u jakéhokoli­v jiného trestného činu. Pokud by byl muž stíhán za krádež, podvod či zpronevěru, patrně by si orgány verzi poškozené ověřily přinejmenš­ím u lidí, které ve své výpovědi sama zmínila. U znásilnění to však z nějakého důvodu nebylo třeba.

Kdy věřit? Nikdy!

Protipredá­torská hnutí z poslední doby bohužel zvyšují tlak na rychlá a zjednoduše­ná řešení.

Odpověď na otázku, kdy má soud oběti věřit, zní poměrně ostře a tvrdě: Nikdy. V demokratic­kém státě se totiž neodsuzuje na základě víry, ale důkazů, které uceleně a logicky vyvrátí pochybnost­i o tom, že obžalovaný čin spáchal. Pokud se to státu nepovede, nesmí odsoudit nikdy nikoho, třebaže by soudci uvěřili v jeho vinu. Víra může a musí být zejména podkladem pro větší snahu „vyfutrovat“obžalobu důkazy. A jak už bylo řečeno, ten, kdo k tomu může přispět ze všech nejvíc, je oběť, která útok oznámí za situace, kdy pořádné důkazy ještě sehnat lze – otisky, oděrky, biologický materiál, vzpomínku sousedky na zvláštní zvuky z bytu.

Povinnost oběti to není, a pokud to neudělá, bude muset společnost hledat jiné cesty, jak případné agresory kultivovat. Jen to musí být cesty složitější, nikoliv snazší a rychlejší, jakou je „znásilnění jménem republiky“.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic