Moravská apokalypsa z minulého pátku přinesla ztráty na životech a ohromné materiální škody. V těch, kdo v pásu zpustošeném tornádem prožili první dny po řádění živlu, zůstává jak dojem totální zkázy, tak ale i nevídané sounáležitosti.
Je čtvrtek 24. června večer, balíme potřebné propriety. Plakáty ze sedmatřiceti let našeho festivalu, pásky na ruku, fotky... V pátek se máme sejít s hejtmanem Jihomoravského kraje k jednání o našem srpnovém festivalu v Brně.
Po půlnoci přišla esemeska, že se setkání ruší. To už jsme ale věděli, že k plakátům přibalujeme motorovou pilu a montérky. Babička z Moravy, z Lužic u Hodonína, totiž ještě v čase končících televizních zpráv stačila zavolat a poslat několik zpráv, že se u nich děje něco nevysvětlitelného. Pak se vybil telefon a odpojil proud.
Konečně přijíždíme na místo. Cesta z Hodonína do Lužic zprvu nevypadá katastroficky. Spíš jako po silném větru. Místy polámané stromy. Říkám něco v tom smyslu, že jsem to čekal ještě horší. Babička jen s lehkým úsměvem odpoví: „To jste neviděli všecko.“Je viditelně unavená. Povídá o strašném a nesdělitelném zvuku, který přirovnává k hodně hlučnému a zrychlenému vlaku.
Třešeň z normálních časů
To, co nakonec vidíme, je apokalypsa. Výjev známý spíš z americké Floridy nebo dokumentárních záběrů z druhé světové války, z měst po bombardování. Cesty jsou neprůjezdné, suť a padlé stromy vytvořily barikády. Po zemi leží kusy střech, vraky aut, zahradní náčiní, postele... Tašky ze střech a střepy z oken křupou pod botou. Nevíme, jestli se smát, nebo brečet.
Babičce to smetlo střechu a vymlátilo okna. Zahradu, dříve plnou zeleně a vzrostlých stromů, to srovnalo se zemí. Ještě před pár dny jsme se paradoxně dohadovali o uříznutí pár větví. Však on přijde vítr – a bude to vyřešené, pomyslel jsem si tehdy. V té spoušti všeho možného se před námi uprostřed zahrady jako zázrakem tyčí třešeň. Jako symbol vztyčeného prstu jediná zůstala stát. I s pár třešněmi. Ochutnávám. Zvláštní dotek normálna. Časů před tornádovou spouští.
Stojíme uprostřed záplavy všeho možného a nevíme, odkud začít. Hodinu chodíme jako smyslů zbaveni po zahradě a nesmyslně sbíráme do pytlů drobné úlomky ze země. Jehly v kupě sena. Proč děláme zrovna tohle? Nikdo neví.
Takhle to ale přece nejde, to nemůžeme nikdy dodělat! Babina je v tom už druhý den. Pozoruji, že i sousedka je na tom podobně. Stejně jako my, nesmyslně mezi záplavou spadlých stromů, sutin a střepů všeho druhu stále cosi zvedá ze země. Je to absurdní, ale nejde to zastavit. Po chvíli všeho nechávám a jdu pro svou motorovou pilu. Znovu však vyvstává otázka: Kde začít? Ani ji nenastartuji a rozhlížím se po okolí.
Všude jsou lidi, jenom nás je málo. Naše čtyřčlenná četa s babičkou v čele, mnou, Evou a malou Markétkou je sice houževnatá, ale málo početná. Ty drobty bychom sbírali ještě v zimě. Odcházím směrem, kde je zvuk motorových pil nejhlasitější. Všude vládne čilý ruch. Kde se tu vzalo tolik lidí, to má každý tolik příbuzných? Nevím.
Mraveniště dobré vůle
Postupně se zorientovávám. To, co vidím, nejsou příbuzní příbuzných, ale dobrovolníci! Cizí lidé, kteří přijeli pomoci z blízkého okolí i všech koutů republiky. Nezištně, solidárně. Dobrovolníci, hasiči, policisté, zdravotníci, všichni tvoří ten narychlo vytvořený kmen, který uzavírají neviditelní dárci. V nesdělitelné spoušti vládne nesdělitelná solidarita a ochota pomoci. Zvláštní atmosféra. Vidím i hodně romských pomocníků, silných paží, žen i dětí. Celé to hemžení připomíná mraveniště, do kterého kdosi hrábl – a mravenci čile a mlčky zachraňují, co se dá.
Mířím ke skupince, která obratně zachází s pilami. Nesměle je oslovuji, že se tady babička plácá už druhý den se svojí dcerou a jestli by nám někdo na chvíli nepomohl a neuřízl několik popadaných stromů. Pošlou mě do háje? Ohromují mě. Bez náznaku zaváhání se ptají, kde je inkriminované místo. A zvedají pily. Za chvíli přichází celá četa. Babička se před nimi schová a začne je nejistě odhánět. Zpocení chlapi jako ostřílení psychologové chvíli počkají, až se situace uklidní. Než do čehokoliv říznou, ještě se pro jistotu dvakrát zeptají. A to se v obměněné podobě několikrát opakuje.
Babička vylézá a horko sílí. Beze slova udělají tolik práce, co já bych se svojí pilou dělal hodiny. Nabízím v území bez elektřiny a vody alespoň pivko, něco k snědku, minerálku. Vše odmítají. Dozvídám se, že přijeli z Opavska a dříve dělali v lese s koňmi. Hodí pily na ramena a jdou dál. Smekám. Vděčnost a city mnou lomcují.
Kontejner v ceně zlata
Na malém vozíku odvážíme už nevím kolikátou fůru větví z nahromaděné obrovské kupy. Sem a tam se proplétáme mezi sutinami a hemžením. Je to nekonečné. Takhle to budeme po kárkách vozit týden. Další mise na obzoru: sehnat kontejner. Za těchto okolností nadlidský výkon.
Všichni jsou zaneprázdněni odstraňováním suti a stromů ze zablokovaných cest. Nedaří se. Odpovědí jsou upřímné pohledy a omluvy. Na sběrném místě se pokouším usmlouvat jednoho řidiče. První pokus neúspěšný. Druhý vypadá nadějně, ale i ten krachuje. Alespoň dává tipy na další, máme jet za ním. Opět se proplétáme mumrajem, mezi sutinami a hemžícími se lidmi. Vedro se dál stupňuje. Přijíždíme k cíli, ale zase neúspěch. Dostávám se do euforie. Mávám a skáču před další projíždějící nákladní auto, s žalostným pohledem do vysoké kabiny přemlouvám dva chlapíky uvnitř. Narychlo mě zkouknou pohledem a mně dojde, že jsem polonahý a v indických trepkách. Chlapíci po chvíli kývnou. Odvezou prý naloženou fůru a vrátí se. Opravdu? Začínám věřit.
Domlouváme si místo, kde budu čekat. Teď ještě, kdo ty velké kupy rychle naloží – my s babičkou? Rozhlížím se po okolí a zastavuji procházející skupinku statných hochů. V rychlosti vysvětluji, že sehnat kontejner byl nadlidský výkon, ale scházejí nám statné paže. Po krátké domluvě ochotně kývnou. Odvádím je na místo. A vracím se stopovat auto s kontejnerem. Nekonečný čas. Tak alespoň pozoruji policisty. S úsměvem řídí, koho vpustit do této „válečné“zóny a koho ne. Když nás fízlové honili za naše aktivity v disentu, přál jsem si v duchu takové policisty zažít. Teď tady stojí. Přirození, solidární, ohleduplní, usměvaví.
Prach i vedro gradují a náklaďák v nedohlednu. Kurňa, tak už jeď! Co pomocníci, budou ještě čekat? V dáli se vynořuje bílá kabina. Fakt se vrátili! Běžím v agonii náklaďáku vstříc a pak před ním. Ukazuji cestu. Je to snad největší husarský kousek dne. Máme kontejner! Křičím a celé mi to začíná připadat jako přípravy našeho festivalu tři dny před začátkem.
Od toho tady jsme
Bože, kde jsou ale ti pomocníci? Rozhlížím se. Nikde nestojí, nesedí. Nacházím je v zadní části zahrady. Během čekání ji mezitím vyklidili z nejhoršího. Se sepnutýma rukama děkuji. Z prken vytváříme umělé nastavení sajten a za chvíli je kontejner přeplněný. Za normálních okolností by nebylo možné takto vjet na silnici. „No tak my jdeme zase dál. Víte, my jsme tady spíš na opravu střech, ale rádi jsme pomohli. Od toho tady jsme,“říkají. A tahle slova jsou slyšet často. Než se rozloučíme, přicházejí dívky a nabízejí makové buchty. Z chladicích tašek vytahují studenou vodu. Vzácnost v místě, kde nejde proud a neteče voda.
„Zajděte si do hospody,“slyšíme odněkud. „Ale vždyť to i na hospodě vzalo střechu?“ptáme se. Všichni jsou stejně postižení. Tak i hospodský otevřel okénko a po celou dobu točí pivo zdarma. Zjišťuji, že na místě je hodně dobrovolníků ze Slovenska, děkuji celé četě ze slovenské Skalice, kteří nám beze slova a s úsměvy vyklidili celý průjezd zasypaný spadlou střechou. „Jé, vy máte toho pěkného bílého psa, vás znám ze Strážnice,“slyším dívku sehnutou nad kusy střechy. Všichni jednotni.
Nad hlavami nám zpívají ptáci hledající svá hnízda. Včely od souseda bzučí a hledají potravu do svých úlů. Mezi sutinami a spouští se projíždějí a kličkují děti na kolech. Další dotek normálna. Z náklaďáku se najednou ozve: „Hej, nejsi ty z Trutnova, z festivalu? Já jsem tam jezdil.“Vítáme se, plácá mě po ramenou. Pocit sounáležitosti. Povídáme si o kontejnerech, které mají cenu zlata. Ve zkratce mi vysvětluje, proč. Na oplátku podávám letáčky s nápisem TrutnOFF BrnoON a letošním programem. Děkuje a já koukám na jeho nápis na dveřích: Rybářství Hodonín. S poklonou odcházím.
Předávání štafety
Před setměním přicházejí dobrovolní hasiči z Brna, v rukou přinášejí obří plachtu a hřebíky. Kooperují a domlouvají se s druhým sborem. Překrývají celý domek a zajišťují babiččin vigvam. V době covidu se zde zrodil celý loňský program našeho festivalu. I letos tomu tak mělo být...
Plachta překrývá peřiny a postele, které záhadně zůstaly, zbylé knihy i rodinná fota. Vyčerpaní a s dojetím sledujeme práci hasičů. Dobrovolní je přesné označení. Dávno měli odjet domů, ale dokud vše nepřikryjí, zůstávají. Utíkáme před dojetím a z posledních sil opět začínáme hrabat trávník. Kruh se uzavírá.
Ještě před odjezdem se potkáváme s naším kamarádem z rodného města, novinářem Honzou Tunou. Po našich krátkých zprávách sedl v Praze do auta a dojel, na vlastní pěst. Probojoval se mezi dobrovolníky. Doslova. Štafeta je předána a my můžeme pomalu odjet. Od hospody na nás pokřikují hasiči s hospodským, ať si jdeme přisednout. Podávají nám piva i barel s vodou.
Konečně odjíždíme. Projíždíme Lužicemi a vidíme celou tu zkázu. Vedle sklepa u stolu nad lahví vína sedí skupinka lidí. Z pusté apokalyptické krajiny na nás mávají. Popojíždíme a neplánovaně zastavujeme.
Jdu se podívat na vyvýšené místo. Vytahuji foťák a mačkám spoušť. Uprostřed pole je obří traverza a vrak auta. Padá tma a před zdemolovaným autem stojí mladý kluk se sklopenou hlavou jako před oltářem. Silné. Dozvídám se, že se loučí se svojí spolužačkou, kamarádkou od dětství, která je jednou z obětí. Mladá jednatřicetiletá žena jela v osudnou chvíli v autě, když se dostala na silnici do středu tornáda. To auto doslova trychtýřem vytáhlo z cesty a odneslo do polí. Další podrobnosti netřeba publikovat. Zůstáváme oba nad památkou jen tiše stát.
Síla spojenectví
Vracíme se domů nad ránem a hlavou nám běží vzpomínky na všechny, s nimiž jsme se setkali. Kde se vzala ta síla spojenectví a pomoci? Proč v nás nepřetrvá i do běžných dnů? Proč bez většího vysvětlení hejtman, s nímž jsme se po osudném dni měli setkat, stále odmítal dobrovolníky a vyzýval je, ať nepřijíždějí? Právě jim děkujeme za tu úžasnou pomoc a spontánní semknutost. Mudrujeme: přijde posttraumatická kocovina, nastane obnova nejen materiální, ale i lidských duší. Zacelení zraněných srdcí však bude trvat nejdéle.
Vyčerpáni cestou několikrát zastavujeme. Únava a dojmy jsou silnější. Myslíme na všechny. Přijíždíme do Brna a s malou Markétou v náručí ani nevím, jak vycházíme schody. Usínáme a venku zpívají ptáci. Zde o svá hnízda naštěstí ještě nepřišli.
P. S. Obětí je prý „relativně“málo, ale dostávají reálnou tvář. Eva mi následně oznamuje, že jednou z oběti je její úžasná a oblíbená profesorka zeměpisu z hodonínského gymnázia. Další obětí je její bývalá studentka. Tragicky zemřel i starší pán se svojí malou vnučkou, který si přijel odpočinout na hájenku. Zemřela i mladá těhotná matka ze Slovenska.
P. S. Volá babička a informuje nás, že přijeli vojáci a vytrhávají kořeny stromů ze zahrady, nad jejichž odstraněním jsme si lámali hlavu. Dobré duše jsou tu stále...
● Dvě varovné zprávy z průzkumů tohoto týdne V průzkumu důvěryhodnosti předsedů stran od agentury CVVM se Petr Fiala umístil
z devíti předsedů na devátém místě.
A v průzkumu firmy SANEP o tom, zda je pro voliče důvodem volit tu jejich stranu právě její předseda, když se mu v cílové rovince podařilo předběhnout Vojtěcha Filipa a skončil jen o jednu koňskou délku za Janem Hamáčkem. Vypadá to, že ta story,
asi nebude stačit.
v saku i do vany,