Tihle čtyři nejlépe vnímají A navrch mají pod sebou zajímavé hráče. Jen jeden trenér bude králem Eura. Včera se rozjelo semifinále.
Fotbalové trendy.
Ti dva spolu na přelomu osmdesátých a devadesátých let dlouho váleli v útoku Sampdorie. Na soustředěních bydleli na jednom pokoji. Sedávali vedle sebe u kafíčka a vyráželi do oblíbené janovské restaurace La Piedigrotta na vyhlášenou rybí polévku.
Divíte se, že jim to i po třiceti letech zase funguje?
Gianluca Vialli je šéfem výpravy, Roberto Mancini italský národní tým trénuje. Ale to vlastně nehraje roli, protože Italové fungují jako jeden tým, ve kterém se nikdo nad nikoho nepovyšuje a nikdo nedělá ramena.
To Mancini ve spolupráci s nejlepším kamarádem Viallim tuhle partu dali dohromady. Od podzimu 2018, kdy se holohlavý sympaťák Vialli poprvé úspěšně popral s rakovinou slinivky a dlouhovlasý elegán Mancini sedl na lavičku národního týmu, Italové neprohráli 32 zápasů v řadě.
Včera po uzávěrce tohoto vydání úchvatná série mohla skončit v semifinále Eura, ale i kdyby, zůstane v kronikách jako třetí nejdelší v historii. Není náhoda, že zrovna Mancini je jejím strůjcem, protože jeho cit pro fotbal je jedinečný. Už jako hráč kdysi přemlouval zkušeného kouče Svena-Görana Erikssona: „Zkuste mě místo v útoku ve středu zálohy!“Výsledek? 17 zápasů Lazia Řím bez porážky a historický titul. Šarmantní kápo už dvacet let rozhoduje sám, třikrát vyhrál italskou ligu a s Manchesterem City i Premier League. A co Euro? dosud inkasovala Anglie na Euru. Změní to Dánové? neprohráli Italové v řadě. Vizitka kouče Manciniho.
Enrique: Vytuněná tiki-taka
Riskoval. Obrovsky! Možná nejvíc ze všech trenérů, kteří se na letošním Euru představili. Od fanoušků, expertů a novinářů to hned slízl, když si dovolil nechat doma kapitána Sergia Ramose, pro mnohé i v pětatřiceti jednoho z nejlepších obránců světa. Kdyby tenhle tah nevyšel, měl by Luís Enrique, kouč španělské reprezentace, po návratu z turnaje peklo.
Sám by pak možná jen pokrčil rameny a řekl: „Jsou důležitější věci.“Zrovna Enriquemu by tu větu těžko mohl někdo vyčítat, protože to pravé peklo, tisíckrát mučivější než jakákoli kritika z médií, si prožil před dvěma lety: v srpnu 2019 mu devítiletá dcerka Xana zemřela po několikaměsíčním boji s rakovinou kostí.
Během jara přenechal trenérské povinnosti asistentovi Robertu Morenovi a až v listopadu oznámil, že by se k reprezentaci rád vrátil. Moreno, dřív věrný parťák, se mezitím dral na jeho místo a sešup do role pomocníka těžce nesl, tak se s ním Enrique rozloučil. I když toho moc nenamluví, vždycky má jasnou představu o tom, co chce i jakým způsobem k cíli hodlá dojít. Okoukané španělské tiki-taka dokázal vytunit tak, aby soupeři zase zpozorněli: teď už nerozhoduje, jak dlouho tým drží míč, ale jak rychle ho po ztrátě zvládne vybojovat. „Ale základní plán je stejný,“vysvětloval Enrique před turnajem: „Jen když máte balon, můžete všechno kontrolovat.“
Southgate: zapudit vzpomínku
Sám princ William si ho před rokem pozval, aby mu během charitativní akce na podporu duševního zdraví povyprávěl, jaké to je, selhat. Selhat ve chvíli, kdy se na vás dívá přinejmenším celá fotbalová Evropa.
„Uteklo už skoro čtvrt století, ale pořád to je někde ve mně,“vyznal se Gareth Southgate. „Šel jsem tehdy ze stadionu, a i když mě všichni utěšovali, měl jsem pocit, že za všechno můžu já. Že jsem spoluhráčům všechno zkazil.“
Když budeme trochu cyničtí, Southgate