Co kdysi mělo být nejen hymnou
Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou, slýchávali jsme nejen při historických událostech. Modlitba pro Martu se po listopadu 1989 mohla stát i naší státní hymnou.
Stejně jako v Sovětském svazu po druhé světové válce píseň či spíše vojenský chorál Vstavaj strana agromnaja, vstavaj na směrtnyj boj! Alexandrovci zpívaná Svatá válka, o níž Winston Churchill na teheránské konferenci mluvil obdivně jako o tajné hudební zbrani, doprovázela vojáky do boje od prvních válečných dnů. Hymnou se ale nestala. Sověti u své původní hymny zůstali a Rusové po pádu bipolarity a rozpadu Sovětského svazu jen změnili text.
My jsme neměnili nic. Hymna „Kde domov můj“se nám pro svou přirozenou velebnost líbí dál. I když zní trochu nostalgicky, jen cosi příjemného konstatuje, ale za něco či proti něčemu neburcuje, jako je tomu v jiných hymnách, třeba té francouzské.
To se některým našim revolučnějším kritikům nelíbilo. Nepochodili, i když Modlitba pro Martu souzněla s listopadovými událostmi a s krédem Václava Havla o pravdě, lásce a nenávisti. A mohla naplňovat Masarykovu ideu, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Jenže s historickými a společenskými ideály a krédy je to jako s nesplněnými osobními předsevzetími, která si dáváme na Nový rok.
Naši rozdělenou společnost oslabuje, že bez ohledu na pokračující pandemii se politická atmosféra v zemi k lepšímu nezměnila. Naopak vzájemné střety mezi vládou a opozicí měly den ode dne negativnější charakter a covid-19 se stal jejich nástrojem. Někteří politici jako by měli radost z toho, když se vládě v péči o zdraví lidí něco nepodaří. Objevily se sice náznaky spolupráce napříč politickými stranami, ale někdy spíš jako pokus ověřit si, zda by pravice mohla v budoucnu spolupracovat s hnutím ANO.
Zatímco exekutiva chtěla vítězství nad virovou nákazou přičíst na svůj účet a o participaci moc nestála, opoziční strany až na výjimky založily svou kritiku na obecném požadavku systematického přístupu vlády, plánování či strategii.
Proti očekávání naše opozice dále operuje s taktikou ad hominem, argumentuje často nikoliv k věci, ale nahrazuje kritickou analýzu hodnocením a osočováním konkrétního člověka. Což je jen pokračování strategie Antibabiš, která v očích lidí zevšedněla. A jak naznačují některé poslední průzkumy preferencí, může to skončit bumerangovým efektem.