„Jsem jen pražský převozník“
Úspěšní Pražané V letním seriálu MF DNES se jako první představuje Zdeněk Bergman
PRAHA Už během první vlny pandemie musel Zdeněk Bergman, majitel společnosti Pražské Benátky, propustit 70 zaměstnanců ze sta. Aktuálně je ale podle něj ještě hůře: státní podpora skončila a turisté v Praze stále nejsou. „Snažíme se naše služby nabízet turistům, kteří v Praze jsou. Už teď se objevují ti z Německa a budeme se orientovat také na Čechy,“vysvětluje Zdeněk Bergman.
Váš byznys stojí na turistice. Jak to letos vypadá?
Je to horší než loni. V minulém roce touto dobou Češi nejezdili na dovolené do zahraničí. Letos už mohou, ovšem zahraniční turisté k nám pořád ještě nedorazili. Ve všední dny je tak Praha ještě prázdnější než v době lockdownu. Naše společnost žila z 90 procent ze zahraničních turistů, vedle toho máme také program pro školy. Jde o prohlídku Muzea Karlova mostu s výkladem o Karlu IV. a Václavu IV. nebo o svaté Anežce a řádu Křižovníků s červenou hvězdou, který založila.
Teď ale školní akce nebudou…
V pátek 2. července jsme začali s pravidelným provozem a uvidíme, co nás čeká. Mám obavy, že ta nejstrašnější doba pro nás teprve přijde. Po celou dobu pandemie platíme stoprocentní nájmy za prostory, které máme v centru. Zaměstnanců jsme původně měli 100, už při první vlně jsme jejich počet snížili na 30. Všechny máme na plný úvazek, příspěvek na jejich mzdy už ale stát přestal vyplácet. Ti lidé už nastoupili do práce, máme 26 lodí, ale není pro koho jezdit.
Jak tedy vidíte svou budoucnost?
Budeme se snažit nabízet naše služby těm turistům, kteří v Praze budou. Už teď se objevují ti z Německa a budeme se orientovat také na Čechy. I podle hlasu poznávám, že je tady velké množství lidí z Moravy. Zároveň se chystáme i na různé privátní akce. Doufáme, že Pražané i lidé z okolí hlavního města si u nás budou objednávat privátní plavby. Naše aktivity jsou více než deset let celoroční, ale myslím, že už to tak dál nebude. Nečekám, že by turistů v Praze mohlo být tolik jako dříve a hlavně po celý rok. Domnívám se, že svět už nikdy nebude takový jako před pandemií a návrat k normálu bude velmi pozvolný. Také bude hodně záležet na různých mutacích viru, přičemž o některých možná dnes ještě ani nevíme. Věřím ale, že očkování je naše naděje.
Jaký mají vaše lodě pohon?
Na naftu, máme ale jednu plachetnici z roku 1891. Přivezli jsme ji z Ameriky dva dny před začátkem koronakrize a během první vlny jsme ji spouštěli na vodu. Tuto 7,5 metru dlouhou, 1,5 metru širokou loď jsem objevil už v roce 2008 na obrázku v kalendáři a musel jsem na ni pořád myslet... Pátrání po ní a vyjednávání s původním majitelem z Greenportu na Long Islandu nedaleko New Yorku trvalo 12 let. Dokonce se na nás byl v Praze podívat, aby zjistit, jestli se o ni zvládneme dobře starat. Podle mě je to nejkrásnější loď své velikosti na světě. Způsobu oplachtění, který se už dnes moc nevidí, se říká gaflové.
Loď za jablka
Mají podle vás šanci komerční plavby plachetnic po Praze?
Když si někdo lodi u nás všimne a má zájem, tak mu plavbu umožníme a plujeme s ním. Pohon na vítr je asi nejekologičtější způsob dopravy, v Praze je ale velice nevyzpytatelný. Naštěstí ta naše si „dokáže najít vítr“, i když je zdánlivé bezvětří.
Pražská tradice je ale spjatá spíše s vory…
Vor by pro náš provoz byl velice složitý, ale můj kamarád má voroplavbu v Českém Krumlově a letos v rámci Navalisu plul na voru až do Prahy, ale nebyl to klasický vor používaný v minulosti k plavení dřeva. Na současných řekách, kde často není skoro žádný proud, by s ním bylo náročné. to
Kde berete lodě pro běžný provoz?
V Čechách dnes není loděnice, kde by vám na zakázku postavili loď. Já jsem také poměrně přísný v nárocích na původní vzhled, máme proto jednotlivé firmy – některá dělá zámečnickou práci, jiná natírá a někde nám dělají truhlařinu. Původní kování si odléváme sami, nebo ho kupujeme v zahraničí, máme motoráře a tak dále.
Takže si najímáte firmy na jednotlivé činnosti…
Ano, jednotlivé profese staví lodě v naší produkci. Design našich plavidel je většinou jednoúčelový, jiný pro kanál Čertovka a jiný pro kanály pod bývalým Juditiným mostem. Typ našich lodí považuji za naše know-how, které nám umožňuje pracovat. Žádnou loď, kterou jsme postavili, kromě té vybudované pro bezdomovce, jsme neprodali.
Jak dlouho vaše firma funguje?
Začínal jsem v roce 1993 na Čertovce se dvěma loděmi. V roce 1998 jsme už měli čtyři lodě, o rok později jsme zprovoznili přístaviště u Křižovníků a postavili sedm malých lodí ve stylu z konce 19. století. Vycházeli jsme při tom z původních historických plánů. V roce 2001 jsme začali stavět Vodouchy, které jsou uzpůsobené pro zimní provoz. V roce 2006 jsme pořídili Nepomuka,
který je nejstarší osobní lodí v Praze. Je z roku 1933 a má v sobě motor z roku 1929. V roce 2007 jsme otevřeli Muzeum Karlova mostu, kde provázíme ve 22 jazycích, a postavili loď pro bezdomovce Hermes. Od roku 2009 se snažíme organizovat svatojánské slavnosti Navalis. Jde vlastně o jediný tradiční folklor, který v Praze je. V metropoli má tato akce tradici od roku 1627. Vše, co děláme, je jen prostředkem k tomu, abychom lidem zpřístupnili genia loci staré Prahy.
Jak jste se k vodě dostal?
Na stavební průmyslovce jsem se zabýval hrázemi. Projektovali jsme přístavy, mola a řešili úpravy řek. Od šestnácti let jsem se po Vltavě plavil na plachetnici, kterou jsem měl v podolském yacht klubu. Klub byl vlastně místem mého prvního setkání s vodou v Praze, sídlo klubu je navíc nejstarší dřevěnou takto velkou stavbou v České republice.
Ale k provozování lodní dopravy v Čertovce je to celkem daleko… Šel jste prostě jednoho dne okolo?
Nápady nejsou ze mě, ale posílá mi je shůry náš velký otec – Bůh, jestli to tak mohu říct. Začal jsem po revoluci, tehdy v Praze nikdo o nějakých malých lodích nemluvil a to bylo moje štěstí. Na první lodě jsem si vydělal při sběru jablek v severní Itálii, ale nejsem žádný podnikatel, jen živnostník a převozník, který se snaží vše dělat ve staropražském a vltavském stylu. Vše máme ve dřevě a snažíme se vypadat původně. A o to, že v Praze provozujeme také přívozy, se zasloužil bývalý primátor Pavel Bém. První přívoz v Sedleci byl totiž jeho nápad, protože chtěl propojit cyklostezky.