Křeček, který vycházel z hrobu
Na starém náhrobku jsem nedokázal přečíst nic víc, než že patříval rodině Thometichových; menší nápisy v průběhu let již téměř padly za oběť srážkám, mrazům a smogu. Zub času ve spojenectví s povětrnostními vlivy způsobil i to, že mezi náhrobním kamenem a krycí deskou hrobu vznikla široká mezera, ve které se uchytil malý javor. A právě tu mezeru jsem zpoza vedlejšího hrobu už dobrou čtvrthodinu bedlivě sledoval.
Vídeň nabízí mnoho všeobecně známých zajímavostí a potěšení. Schönbrunn, Operu, sachr, Hundertwasserhaus nebo dvorní jezdeckou školu s lipicány. To jenom namátkou. Nachází se tam však i meidlingský hřbitov, který se mnohem více než tím, kdo je tam pohřben, proslavil svými živými obyvateli: křečky polními.
Asi si řeknete: křeček, no a co? Jenže křeček polní (neplést si s křečkem zlatým, chovaným v domácnostech) je velmi zajímavý, nádherně zbarvený a dnes již také kriticky ohrožený druh. Pamatuji ho ještě z polí u Jizery na okraji Mnichova Hradiště, ale spatřit ho v přírodě dnes už není jen tak. Navíc křečci polní žijící na hřbitově kousek od Schönbrunnu, to je neoddiskutovatelná rarita.
Když jsem poránu číhal u hrobu Familie Thometich, měl jsem z předchozího večera už nafotografovánu řadu meidlingských křečků. Pořídil jsem snímky, jak panáčkují ve hřbitovní trávě i jak si nacpávají lícní torby semeny. Zdokumentoval jsem, jak vykukují z nor u náhrobků, a dokonce se mi jednoho podařilo zachytit, když vyžíral převrácenou svíčku (mimochodem toto počínání křečky z Meidlingu díky záběrům BBC celosvětově proslavilo). Absolvoval jsem rovněž setkání s prskajícím křečkem, kterého jsem nechtěně uvedl do úzkých, a dokonce jsem měl za sebou i přelézání hřbitovního plotu poté, co jsem propásl zavírací hodinu. Jediné, co mi chybělo, byla fotografie, která by ideálně postihla hřbitovní křečky v jejich makabrózním životním prostředí. A svou šanci jsem spatřil v jedinci, který bydlí u Thometichových.
Vyfotografovat ho, jak vychází z hrobu za potravou a zase se do něj vrací, ale nebylo jen tak. Vstup do jeho obydlí tonul v šeru, ve výhledu mi z velké části bránila vzrostlá tráva a křeček se namnoze díval jinam, než bych potřeboval, anebo byl příliš rychlý. Asi po půlhodině jsem však jeden snímek přece jen udělal. Technicky sice není ideální, ale považuji ho za celkem výstižný – a mám z něj až dětinskou radost. Nazval jsem ho stejně jako tento sloupek: Křeček, který vycházel z hrobu.