Laura Mvula křísí osmdesátky. Ale jak!
Album Pink Noise je připomínkou doby, kdy hitparádám vládli Michael Jackson nebo Whitney Houstonová.
Předchozí nahrávku The Dreaming Room přivezla britská zpěvačka Laura Mvula představit na festival Colours Of Ostrava. Ač jsou jejím hlavním působištěm jazz, soul a R&B, nezříká se jiných žánrů a stylů. Na novém albu Pink Noise to dokládá výrazným příklonem k funku a popu osmdesátých let.
Byly staré časy opravdu dobré?
„Takovou desku jsem vždy chtěla udělat, je protkaná vřelými tóny osmdesátek,“prohlásila o ní. A opravdu už úvodní Safe Passage vás katapultuje do časů, kdy kralovali Prince, Michael Jackson či Whitney Houstonová. Společně s producentem Danem Humem přišla Laura Mvula s koktejlem namíchaným z povědomě znějících ingrediencí. Výstřely dechů, funkové kytarové riffy, dobové rejstříky kláves, to vše vzbuzuje ohromný pocit nostalgie.
Vydávat takto úzce zaměřená alba
– a teď není řeč o stylu, ale vyloženě o pocitu a náladě, kterou generují – bývá ošidné. Mohou zavánět snahou o ukonejšení posluchače. Svým způsobem jde o přiživení maximy, že dříve bylo lépe a že i populární muzika musí znít jako ve „starých dobrých časech“, aby za něco stála.
Pohoda nedělního rána
Pokud se však takové retro udělá s gustem, chutí a umem, je-li po ruce dostatek silných hudebních nápadů, bývá jeho poslech osvěžující. V případě Pink Noise to platí téměř beze zbytku. Tohle není kalkul, ale skutečná touha přijít s tzv. feel good deskou, při jejímž poslechu si budete lebedit jako ve svěžím nedělním ránu v čerstvě povlečených peřinách.
Zásluhu na tom má především sama Laura Mvula, především její jedinečný hlas. Její filigránská práce s ním je alfou a omegou skladeb. Krásně je to slyšet v písni Conditional.
Úvodní verše zpívá v hlubších polohách, záměrně nevzrušeně, čímž jednak vytvoří napětí, jednak připraví půdu pro euforický refrén, který svým energickým a jiskrným zpěvem vystřelí až do oblak. V dalších slokách už hlas vrství, ústřední pěveckou linku koření jacksonovskými vzdechy. Do toho jsou krásně zakomponované dechové vyhrávky a výsledkem je nikým a ničím nerušená popová slast.
Radost poslouchat je i následující Church Girl, v níž Laura opět hlasem kraluje a srdce z lásky maluje. To zvolnění před refrénem, kdy zmlkne beat a zpěvačka opět připraví na refrénovou rozkoš, je tím kořením, kvůli kterému stojí za to tuhle desku vychutnávat opakovaně.
Lauro, ty jsi Princezna
Remedy je vyloženě poctou Princeovi, včetně žhavého disco-funkového rytmu a odsekávaného zpěvu. A ve skladbě What Matters si Laura Mvula dopřála duet se Simonem Neilem, frontmanem Biffy Clyro. Opět v duchu výše naznačeném, a ač se jedná o píseň v baladickém tempu, nejde o žádný bolestínský cajdák, ale o vkusnou a nostalgickou náladou prodchnutou skladbu.
Do konce nijak přehnaně dlouhé desky (necelých 40 minut) zbývají dvě písně, Got Me a Before the Dawn, v nichž už se víceméně variuje to, co jsme slyšeli v předchozích.
Trochu se vytrácí moment překvapení, ale stále jde o velmi dobrou práci, kterou z vod příjemného a lehkého nadprůměru pozvedá již tolikrát propíraný a opěvovaný hlas. Nota nezazní křivě a poslouchat Lauřino jisté i přesné frázování a výšky je hudební hodokvas.
Pink Noise Laura Mvula 80%