Co způsobily manželské rošťárny anglických králů
Britský historik John Ashdown-Hill (1949–2018) významně přispěl k nalezení a identifikaci ostatků krále Richarda III. roku 2012 pod parkovištěm v anglickém Leicesteru. Jeho kniha, která nálezu předcházela, je ostatně i na našem trhu.
Teď se na něm objevila další publikace tohoto vědce. Ve Velké Británii poprvé vyšla roku 2013 a její název Mimo/manželská tajemství anglických panovníků, s podtitulem Manželky a souložnice, bigamisté a levobočci, může svádět k představě, že stránky budou plné košilatých historek z královských ložnic.
Nicméně k bulváru má kniha, kterou přeložila Věra Klásková, daleko. Ashdown-Hill se vší vážností zkoumá institut královských manželství od roku 1066, kdy se po vítězství v bitvě u Hastingsu anglické koruny chopil normanský vévoda Vilém, až po 19. století.
Vysvětluje, že ve středověké Anglii manželství nemělo nic společného se státem ani s občanským právem, obřady nebyly povinné, často se nekonaly uvnitř kostela, ale před ním. Nevěsty nezřídka nepocházely z cizích královských rodů a většinou ani nebyly panny, nýbrž už měly za sebou manželství.
Tudorovci nejsou Tudorovci
Hlavní pozornost pak soustřeďuje na utajené sňatky králů a nelegitimní potomky a jejich roli v dějinách Anglie. A že jich byla spousta – potřebu citového spojení měli i vladaři, kteří jinak museli sledovat politicko-dynastické zájmy. V tomto směru měl dalekosáhlé důsledky čin jednoho ze synů Eduarda III., Jana z Gentu, jenž si „začal“s guvernantkou svých dětí. Potomci vzešlí z tohoto svazku nesli příjmení Beaufort a legitimizováni byli teprve po dodatečném sňatku svých rodičů. S potomkem těchto legitimizovaných „bastardů“se zase spustila vdova po Jindřichu V., jejíž syn byl pojmenován Edmund Tudor, podle dvořana Owena Tudora, dalšího královnina milence. Ale kdo byl skutečným otcem?
Takto klikatě začíná vladařský projekt Tudorovci, od počátku podepřený obratnou propagandou. Ashdown-Hill se připojuje k existujícímu názoru, že Tudorovci vůbec nejsou Tudorovci, na druhou stranu „představa, že by se Anglie 16. století přejmenovala, je pobuřující“. Nemluvě
o celém zástupu více či méně uměleckých zpracování.
Viktorie alias paní Brownová
Ashdown-Hill upozorňuje, že v prostředí „manželských rošťáren“vyrůstal i budoucí Jindřich VIII. Jeho nakládání s manželskými svazky bylo prostě další v řadě rošťáren.
Přes jeho eskapády, dohady o sňatcích „panenské“královny Alžběty I. a manželsko-milenecké kontrapunkty Stuartovců a příslušníků Hannoverské dynastie docházejí až ke královně Viktorii a jejímu oblíbenému sluhovi Johnu Brownovi, kvůli němuž ji tisk nazýval „paní Brownovou“, dotkne se i tématu Jacka Rozparovače, respektive jedné z legend, která ho obklopuje.
Vždy se však drží faktů, nesklouzává do snůšky drbů, nýbrž dedukuje, zkoumá, pečlivě odkazuje na zdroje, z nichž mnohé osobně s jejich autory konzultoval, což dokazuje v precizní bibliografii.
Je znát, že Ashdown-Hill je expert, nejvíce na středověk. Zvláště v prvních kapitolách, v nichž líčí zamotané osobní situace Plantagenetů, snad až příliš automaticky předpokládá, že čtenář se orientuje v tom, co se mezi 11. a 15. stoletím v Anglii dělo a co byly zač postavy, o nichž píše. Naštěstí český vydavatel Citadelle knihu doplnil kromě bohaté obrazové přílohy i obsáhlým dodatkem, v němž přibližuje společenské a politické poměry i osobní charakteristiky panovníků v daných obdobích. Takže celkově se o anglických dějinách lze leccos dovědět.
Mimo/manželská tajemství... John Ashdown-Hill 70%