Jak se staví Tour
Sám si Tour v sedle kola vyzkoušel celkem sedmkrát. Nikdy vyloženě nezářil, dvakrát dojel v etapách desátý, jinak nic. Thierry Gouvenou měl ale vždycky úžasnou představivost. A kolik si toho pamatoval! I proto po konci kariéry začal pracovat pro organizátorskou společnost ASO. Nyní je druhým mužem Tour za šéfem Christianem Prudhommem. To on je zodpovědný za to, jak závod vypadá. Je malířem trasy Tour. Máte práci snů, souhlasíte?
Nepochybně, a pro mě obzvlášť! Vždyť já byl profesionálním cyklistou dvanáct let, spoustu tratí jsem během kariéry poznal, takže ano, je to práce snů. Jako pro bývalého cyklistu pro mě navíc nebylo tak těžké přeškolit se na jinou profesi. Když ta nabídka přišla, neváhal jsem. Takovou šanci mockrát nedostanete. Kolik lidí skutečně rozhoduje o podobě a profilu tratě Tour?
Chtěl bych říct, že dva, Christian Prudhomme (šéf Tour) a já. (smích) Je pravda, že Christian vybírá města a stanovuje určitou filozofii jednotlivých etap. Na mně je pak přesnější vymezení trasy v terénu podle toho, co si přesně představuje. Takže ten první nápad přichází od Prudhomma a vy se ho pak snažíte zrealizovat?
Tak nějak. Hodně spolu o trase mluvíme, vyměňujeme si různé postřehy. A jsou to opravdu detailní debaty třeba o tom, kolik kategorizovaných
stoupání v dané etapě bude. Jestli dvě, tři, čtyři… Jaké kopce chceme na trasu Tour dostat a další věci. Takhle to funguje, takhle vzniká to tajemství. Jak dlouho trvá, než máte definitivně hotovo, než máte všechny etapy vymyšlené?
Podle mě to je nepřetržitá, permanentní práce, která trvá celý rok. Pořád o trase přemýšlíme. Když ne o té současné, tak o té na příští rok. Co se ale technické přípravy týče, prozkoumání a poznání všech cest trvá čtyři pět týdnů, víc ne. Pohádáte se občas s Prudhommem i o tom, jak daná etapa bude vypadat?
Vyměňujeme si názory a samozřejmě
se někdy neshodneme. Byly roky, kdy Christian chtěl zkrátit některé etapy, a mně se navrhované etapy kolem sta kilometrů moc nelíbily. Jak to dopadlo?
Diskutovali jsme o tom a nakonec jsme měli některé etapy hodně krátké. (smích) Teď jsme zase zvažovali, že je občas zapotřebí zařadit také dlouhou etapu. Proto jsme měli dokonce i jednu, která měla 250 kilometrů (sedmá, triumfoval Matej Mohorič), protože si myslím, že i dlouhé etapy patří k DNA cyklistiky. Stejně tak už jsem ale přesvědčený, že i krátké etapy mají něco do sebe. O tom všem s Christianem diskutujeme a právě díky těmhle debatám se Tour de France neustále vyvíjí.
Kdo má tedy finální slovo?
To takhle nejde říct, kdo definitivně rozhodne. Je to kompromis. Francie má spoustu populárních vrcholů, jako jsou Tourmalet, Mont Ventoux, Galibier. Který máte nejradši vy?
Odpovím trochu zeširoka. V minulosti jsme často měli dojezd horských etap v lyžařských střediscích, kde bylo hodně prostoru, velká parkoviště a podobně. Asi před pěti lety se nám podařilo odstranit některá technická omezení a mohli jsme Tour přivést mimo města, do míst, jako jsou Izoard, Col du Portet, Tourmalet a podobně. Právě tady jsou pro mě ty nejkrásnější dojezdy. V širých horách, kde kolem není vůbec nic. Vždycky jsem měl rád Aubisque, miloval jsem Izoard a všechny ty vrcholy mimo běžné lyžařské stanice. Ten obrovský prostor kolem, kde není nic jiného než hory, to dává cyklistice její velikost. Asi proto pro mě osobně vždycky zůstane nejhezčí právě Izoard. Snažíte se připravit takovou trasu, která by vyhovovala hlavně francouzským nadějím Pinotovi, Bardetovi, Alaphilippovi?
Nikdy, nikdy nechceme nějakého závodníka upřednostňovat před ostatními, navíc to ani není možné. Trasu představujeme většinou na podzim a Tour se jede až v červenci dalšího roku, takže uplyne tolik času, že se může stát cokoliv. Co se nemění, to je dojezd Tour
na Champs Élysées. Je vůbec možné to změnit? Je možné v dohledné době udělat ze závěrečné etapy třeba časovku?
Naposledy se to na Tour stalo v roce 1989 a tehdy z toho byl neuvěřitelný, neuvěřitelný příběh. (Greg LeMond tehdy Laurentu Fignonovi sebral žlutý dres a vyhrál Tour o osm vteřin) Jenže kdybychom to od toho roku někdy zopakovali, takový příběh by Tour mít nemusela. Takže jasně, na papíře je možné všechno, technicky to určitě proveditelné je, ale tak našlapané pořadí jako v tom roce už třeba nikdy mít nebudeme. Pokusit se o to můžeme, ale zatím to v hlavách nemáme. Jednou z věcí, která často vzbuzuje kontroverze, jsou kostkové pasáže, případně ty s šotolinou. Jak často je vhodné mít etapy na Tour s tímhle povrchem?
Ano, to je velká otázka. Před několika lety jsem měl pocit, že se cyklisté někdy nudí, že se toho v etapách tolik neděje. Dlouho jsme o tom přemýšleli, občas jsme kostkové pasáže zařadili, šotolinu příliš ne. Navíc, v posledních dvou třech letech je i Tour mnohem sympatičtější na sledování, je mnohem svěžejší. Závodníci jako Wout van Aert, Julian Alaphilippe, Mathieu van der Poel, ale i Tadej Pogačar s Primožem Rogličem přinesli jiný styl závodění. Když jsou tady, je Tour mnohem živější a my nemusíme hledat překážky nebo nástrahy, jako je třeba šotolina. Takže pro tuto chvíli určitě zůstaneme bez ní. Je pro vás těžké sledovat, když něco nejde podle plánu? Když se třeba etapa kvůli nepříznivému počasí zastaví před posledním stoupáním závodu jako před dvěma lety pod Tignes?
Víte, tohle je práce, na kterou není škola. Nenaučíte se ji z knížek. Tady pořád vznikají mimořádné situace, na které musíte okamžitě reagovat. Jasně že rozhodnutí ukončit etapu Tour předčasně je velmi těžké, proto se v tomhle nesmíte splést. Musíte si být jistí, že existují opravdu takové okolnosti, abyste to udělal. A je pravda, že taková situace je pro mě hodně stresující. Máte v hlavě nějakou ideální trasu Tour?
Ideální asi ne. Já neustále sleduju cyklistické závody. I když jsem na dovolené, dívám se v televizi. Když jsem na kole, pořád se dívám kolem sebe a hledám něco nového. Taky dostávám spoustu tipů na e-mail, poštou, přes sociální sítě. Nápadů je dost, všechny si prohlédnu, prověřím a pak třeba někdy i použiju.