Tři penalty strhly fasádu poklekávání
Výbuch rasismu ane porážka ve fotbale se stal britskou zprávou dne. Misionář vypadá falešně.
LONDÝN Angličtí fotbalisté si příště zřejmě budou muset na trávník lehat, protože poklekávání před zápasem jejich zemi nepřevychovalo.
Angličané prohráli ve Wembley nejen fotbal, což je přebolí, ale také z mezinárodního hlediska, což je horší, neboť to má širší a dlouhodobý dopad. Protože se tlačili do nadřazené pozice bojovníků s rasismem, kteří mezi prvními prozřeli a pochopili, jak je to nepatřičný jev v 21. století, a mohou tedy sloužit jako model, prokázali tomu všemu nakonec medvědí službu. Samozvaný vzor teď vypadá hodně falešně.
Samozřejmě většina britských fanoušků je normálních, ale tak to je i v ostatních zemích, jež však bývají s velkou starostlivostí britskými médii i názory na sociálních sítích mistrovány za zpozdilost, jak zažilo i Česko po údajném rasistickém incidentu při jarním zápase Slavie Praha s Glasgow Rangers. Podobně teď při Euru britská média široce referovala o rasistických výstřelcích například při zápasech v Budapešti včetně toho, že Maďaři vytáhli plakát proti poklekávání. Celkový dojem byl, že jde o plošný problém, systémovou věc plynoucí ze zaostalosti této mimochodné části Evropy, která nevyrostla z koloniálního vidění světa, přestože žádné kolonie neměla.
Táž média ovšem netušila, že vrchol rasové nenávisti na šampionátu přijde přes všechno poklekávání a ukazování prstem zrovna v Londýně. Ke stržení masky progresivity stačily tři neproměněné penalty, jejichž aktéry byli černoši. Některé z reakcí byly ohromující. Tady jich pár je: Vrať se do Nigérie. Vem si banán, negře. Negři nám to projeli. Obnovte otrokářství, negři nemakají pořádně. Cizinci jsou pitomci. To, co dnes netrefili, byli všichni černí negři. Itálie a Argentina nemají ve svých týmech žádné negry a obě země vyhrály – to je poučení, že do lidského sportu se nemají pouštět opice. Opice byly vůbec frekventované, řadu příspěvků tvořily jen opičí ikonky.
To a ne porážka se rychle stalo britskou zprávou dne.
Jistě to byla jen menšina lidí, ale nebylo to asi okrajové, když se proti tomu veřejně postavili britský premiér Boris Johnson, princ William,
ministryně vnitra Priti Patelová a anglická Fotbalová asociace. Scotland Yard oznámil, že zahajuje vyšetřování.
Po incidentu po zápase mezi Slavií a Glasgow Rangers se povýšeně zkoumalo, „jestli fotbalový skandál neobnažil endemický rasismus v Česku“. Nešlo jen o událost na trávníku, ale třeba i o rozhořčení, že Češi neklekají proti rasismu jako Britové.
Bylo to, jako by Viktor Kožený ukazoval prstem na své bývalé akcionáře, protože se nepřipojují k protestům proti tunelování, jež v posledních letech organizuje, aby dal najevo, že už se polepšil.
Teď Británie projeví patřičné zděšení sama nad sebou, protože to patří k dobrému tónu a vyžaduje to póza modernity, ale tenhle výbuch, k němuž patří také násilí na stadionu během finálového večera, jde i za těmi, kdo opice nekreslili.
Británie tak moc toužila po své první velké výhře od roku 1966, že se přestala kontrolovat. O něčem vypovídá fakt, že většina Evropanů fandila ve finále Italům.
Třeba proto, že četla či viděla šoty, jak britští fanoušci kolem semifinále útočí na příznivce Dánska včetně rodin s dětmi. Mohli taky vidět, jak se Angličané posmívají plačící německé holčičce, bučí při německé hymně a na ulicích zpívají posměšnou píseň na Němce odkazující na druhou světovou válku. Při vší a bezvýhradné spojenecké sympatii z těch časů už je to tři čtvrtě století. Bylo by zajímavé, co by se asi psalo, kdyby se totéž odehrálo řekněme ve Varšavě. Ale Anglie chtěla konečně vyhrát, a tak všechno jako by bylo v pořádku.
Teď to přeteklo. Vlastně to diskredituje skutečný boj s rasismem, který po tom všem vypadá jako formální póza a moralizující misionářství, kde nejde o věc, ale o hezký obraz misionáře. Lidé to dobře cítí a pak tomu nevěří. Anglie naběhla na vlastní vidle.